Opět počteníčko o dobré muzice...
Novinky v hudebním
Black Star Riders – Heavy Fire (2017)
Hard rockoví matadoři Black Star Riders se činí. Heavy Fire je jejich již třetím albem, a to po pouhých pěti letech na hudební scéně. Svým předchůdcům Thin Lizzy rozhodně nic nedluží. Vlivy této skupiny jsou ale stále méně znatelné, ať už kvůli tomu, že právě na této desce našli vlastní zvuk, nebo kvůli tomu, že jediným bývalým členem a pamětníkem slavných časů je kytarista Scott Gorham, jehož skladatelský vklad není příliš zásadní. Většinu písní totiž napsali opět zpěvák Ricky Warwick a kytarista Damon Johnson. Byť je stavba písně víceméně podobná a nekomplikovaná (riff-sloka-refrén-sloka-sólo-refrén), nemůžeme oběma autorům upřít schopnost napsat v tomto modelu silné a výrazné melodie. Lehce zapamatovatelné refrény se nesou často ve vícehlasech, v několika písních zazní i doprovodné hlasy hostujících černošských zpěvaček. Skupina je totiž stylově rozkročena na obou březích Atlantiku, což je dáno faktem, že v sestavě jsou Irové i Američané. V písních tedy probleskuje jak ostrovní hard rock, tak i jeho o něco nablýskanější podoba americké scény 80. let. Za zmínku stojí i práce obou kytaristů, střídající se v sólech a vyhrávkách, případně se doplňujících ve dvojhlasých harmoniích, tolik příznačných právě pro Thin Lizzy (nebo jimi inspirované Iron Maiden). Veškeré sólové party ale přímo ukázkově slouží samotným písním, takže na nějakou samoúčelnou exhibici na albu nedochází. Ideální pro milovníky melodického hard rocku, jaký se dnes už jen tak neslyší.
Blood Ceremony – Lord of Misrule (2016)
Kanadská čtveřice Blood Ceremony působí na scéně již od roku 2006 a Lord of Misrule je jejich čtvrtým albem. Skupina čerpá zejména z odkazu skupin, jako jsou Black Sabbath, Jethro Tull, Pentagram, Fairport Convention nebo Electric Wizard. Poznávacím znamením je podobně jako u Jethro Tull příčná flétna, jenže na rozdíl od nich jí v rukou třímá černovlasá divoženka Alia O’Brien, mající na starost též hlavní vokál a klávesy. Nejen na jejích bedrech ovšem leží veškerá práce: Jednou z nejdůležitějších složek je totiž – jak se na řádný hard rock sluší a patří – kytarový riff. Kytarista Sean Kennedy, jenž je hlavním autorem hudby i textů, si libuje ve starých hororech, jejichž atmosféru umě přetavuje do potemnělé hudby. Už úvodní píseň The Devil's Widow se zlověstným intrem je jako stvořená k doprovodu nějakého černobílého hororu: Disonantní motivy, nervní atmosféra, v pozadí temné tóny varhan a navrch neškolený hlas zpěvačky, zpívající, jak se říká, jak jí zobák narost. Celému albu dominují hymnické melodie, místy probleskují i folkové vlivy a téměř gotická atmosféra, takže se posluchač ocitá na středověké hradní slavnosti. Ne všechny písně jsou totiž temné za každou cenu, skupina přeci jen občas zvolní a spíše připomene dávné časy, které si můžeme jen po svém romantizovat, neboť jsme je neměli možnost prožít.
Atomic Bitchwax – Gravitron (2015)
Je věčná škoda, že se naše hudební periodika i internetové stránky více nevěnují mnohým mladým kvalitním skupinám na úkor neustálého omílání známých tváří, zvláště když se toho na současné scéně děje tolik. Potíž je na druhou stranu i v tom, že za každým holt nestojí velká firma, schopná masivní propagace u každé nové tváře. Američtí Atomic Bitchwax nejsou ale žádní nováčci. Vznikli již v roce 1992 jako boční projekt členů Monster Magnet. Dodnes vydali sedm řadových alb, několik singlů a EPček, i koncertní DVD. Poslední album vyšlo na samém sklonku loňského roku a recenzované album je z roku 2015. Atomic Bitchwax u nás i koncertovali, bohužel jsou stále známí jen malé skupině rockových fanoušků. Na Gravitron skupina předvádí ukázkové spojení poctivé rockové hudby s vlivy blues, odkazujícím třeba i k takovým ZZ Top, ovšem to vše zahrané s maximálním, až punkovým nasazením. To jediné ale mají s punkem společné. Ve skutečnosti jsou všichni tři zúčastnění mimořádně zdatnými instrumentalisty, což dokazují i prostřednictvím tří instrumentálek, v nichž není nouze o hbité vyhrávky kytary i baskytary, jakožto i vynalézavé bicí. Většina písní na albu nepřesahuje tři minuty a celé album trvá jen něco málo přes půl hodiny. Možná i díky krátké stopáži tu není místo pro slabší momenty, či chvíle odpočinku. Písně jako No Way Man nebo Ice Age „Hey Baby“ by se daly přirovnat k tvorbě Queens of the Stone Age, na rozdíl od nich ale Atomic Bitchwax příliš (spíše vůbec) nepřikrášlují svůj zvuk, takže zní o poznání syrověji, spíše jako podobně zaměřené spolky ze 70. let.
All Them Witches - Lightning at the Door (2013)
Psychedeličtí bluesrockeři z Nashville se dali dohromady v roce 2012. O jejich debutu Our Mother Electricity jsem již na našich stránkách psal, ale druhé album Lightning at the Door je po všech stránkách ještě lepší. Však se na něj podívejme trochu podrobněji: Úvod alba obstarají zkreslené tóny baskytary a po pár taktech se o slovo přihlásí celá skupina. Písni vévodí pomalý bluesový rytmus, všudypřítomné cákance abstraktního malíře v podobě kytaristy a jemné předivo kláves Fender Rhodes, toliko nástroje zejména jazzrockového. A již je tu kazatel, pronášející smuteční řeč za mrtvého opilého opeřence (Funeral For a Great Drunken Bird). Právě onen kazatelský tón nás bude provázet po většinu alba společně s tajuplnou atmosférou osobitého zvuku skupiny. Ve druhé skladbě When God Comes Back zpěvák cituje z Miltonova Ztraceného ráje a do frází osamělého vokálu pravidelně vstupuje instrumentální vyhrávka v nejlepších tradicích blues rocku od dob Led Zeppelin. Marriage of the Coyote Woman se líně převaluje v ospalém rytmu, do něhož zpěvák deklamuje snad nejvydařenější slova celého alba: „I never met a salesman like you before/Lions of the world just ripping us apart“. A pak, že každé správné blues musí začít slovy: „I woke up this morning“, po nichž zpravidla následuje série nejrůznějších tragédií, jaké můžou potkat snad jen bluesmana. Swallowed By the Sea zpočátku nevybočuje z nastoleného modelu, ovšem při osmiminutové stopáži se může stát cokoli, a tak po chvíli nastoupí hypnotický rytmus, nad kterým celá skupina skutečně čaruje. V Charles William se dá vystopovat i jednoduchá country linka, je ale důmyslně schována pod hustou psychedelickou mlhou. Mnohokrát opakované „Jesus was my dad/never laid a hand“ se okamžitě zaryje do paměti. V první polovině alba jsme měli svatbu kojotí ženy, v druhé půli následuje její smrt. Death of Coyote Woman začíná na první poslech lehce zmateným basovým riffem a zpočátku se tváří jako další jam, jenže onen basový motiv je po chvíli přehrán znovu, výrazně pomaleji a tvoří celou kostru této podmanivé skladby, vystavěné sice velmi minimalisticky, ale určitě ne nezajímavě. Svižná folkařina Romany Dagger je pohanskou slavností, divokým tancem s houslemi (má je na starost klávesista Alan Van Cleave), majícím hudebně blízko spíše k Balkánu, či oblasti Blízkého Východu, než třeba k Apalačským horám. Závěrečná óda na Matku Horu, Mountain, jen podtrhuje onen mystický odér, prostupující celým albem. Na reedici z roku 2016 nalezneme ještě dvě další skladby: Romany Dagger Remended, která rozvíjí motiv z již zmíněné instrumentálky a jam Surface To Air Whistle. All Them Witches se na Lightning at the Door pomalu, ale jistě vzdalují svým bluesovým kořenům a vydávají se prozkoumat nová teritoria, jak uslyšíme na dalších deskách.
Kula Shaker – K (1996)
Kula Shaker zůstávají poněkud zapomenuti uprostřed britpopového bláznění poloviny 90. let, daleko za Oasis, Blur nebo Verve. Byla by ovšem škoda nezmínit jejich debutové album K, jenž – troufám si říct – spolehlivě strčí do kapsy většinu produkce jejich slavnějších kolegů. Kula Shaker také čerpají z odkazu britské scény 60. let, ovšem ne tolik z Beatles, ale pošilhávají spíše po Jimi Hendrixovi (vím, Hendrix byl Američan, ale na to, aby se proslavil, musel do Velké Británie a svá první alba natočil právě tam, s britskými hudebníky) a vše korunují inklinací k indickým náboženstvím a filozofii. Však jsou také vypalovačky Hey Dude, Knight of the Town nebo Smart Dogs vystřídány například mantrou Gowinda nebo meditativní Temple of Everlasting Light. Právě zde se nabízí i srovnání s Beatles, především se skromnými příspěvky George Harrisona a jeho posedlostí sitárem. Kula Shaker ale do své tvorby vnáší i prvky funku a jejich rytmická sekce pulzuje nejen rockovým tepem. Řízná pecka Grateful When You’re Dead/Jerry Was Here vtipně připomíná odkaz Jerryho Garcii a Grateful Dead, ve většině songů je slyšet typicky britský smysl pro melodii. Neminou Vás zpěvné refrény a je dost dobře možné, že tuto desku budete pro její pohodovou náladu sjíždět často. Zajímavá je i výtvarná podoba přebalu, na němž je celá řada osobností (a bytostí), které spojuje písmeno „K“ ve jméně – Katherine Hebpurn, J.F.Kennedy, Karem Abdul-Jabaar, Boris Karloff, Martin Luther King, samozřejmě Krišna a nepřehlédnutelný King-Kong.
Screaming Trees
Anthology: SST Years 1985-1989 (1991)
Grungeová scéna zažila svůj největší boom počátkem 90. let, kdy se skupinám ze Seattlu v čele s Nirvanou nedalo uniknout. Samozřejmě se tak nestalo přes noc, i když by to zpětně mohlo tak vypadat. Monstróznímu úspěchu alb Nevermind, Facelift, Superunknown nebo Ten totiž předcházela ještě osmá dekáda, během níž se grunge nejprve zformoval v později slavnou podobu. Přispěli k tomu například Melvins, Green River nebo Mudhoney. Svým dílkem do skládačky přispěli též Screaming Trees, působící na scéně v letech 1985-2000. Recenzované CD nabízí výběr z raných let existence skupiny a zahrnuje jejich první tři alba a jedno EP. Hudebně Screaming Trees těží z odkazu garážových skupin 60. let a dědictví punkové generace. Písně jsou kompozičně nenáročné, ale plné chytlavých refrénů, běžících v rychlejších tempech, ovšem ne vysloveně punkových. Z punku si bere především energický přístup a z psychedelické éry cit pro lehce omámenou, vzdušnou melodiku. Skupina tak trochu klame tělem, nebo spíše zvukem, protože při poslechu Vás uvrhne do zvláštního bezčasí, v němž možná budete mít problém určit, v jaké době nahrávky vznikly. Ideálu 80. let totiž moc neodpovídají – libují si totiž v umaštěném a špinavém, zdánlivě amatérském zvuku. Největší hit, píseň I Nearly Lost You tu nenaleznete, ta vznikla až o pár let později a nejvíce ji proslavil film Singles (DVD 580 a CD 6680), ale materiál na této kompilaci je zajímavým dokumentem o vývoji grunge. Z bývalých členů je dnes vidět nejvíce zpěvák Mark Lanegan. Spolupracoval například s Queens of the Stone Age a ani sólově nezahálí. Od roku 1990 mu vyšlo již deset alb, z nichž máme ve fondu Blues Funeral (CD 10854) a Phantom Radio (CD 11912).
Big Big Train – Folklore (2016)
Britská skupina Big Big Train existuje od roku 1990 a na kontě má již 11 řadových alb. U nás je známá hlavně mezi fajnšmekry a fanoušky progresivního rocku. Ve své tvorbě mísí odkaz raných Genesis a Jethro Tull. V jejich případě ale nejde o obyčejný plagiát, v záplavě neoprogresivních skupin jsou poměrně rozpoznatelní. Skupinu tvoří osm skvělých hudebníků, z větší části multiinstrumentalistů. Kromě pro rock typických nástrojů do svého zvuku často přidávají příčnou flétnu a další dechové nástroje, výjimkou nejsou ani housle či prastaré syntezátory analogové doby. Oslňující virtuozitu skupina dávkuje po kapkách a spíše staví na umění skladatelském. Samozřejmostí jsou i fantastické vícehlasy, odkazující k borcům typu Gentle Giant. K progresivnímu rocku samozřejmě patří i jistá dávka pompéznosti a bombastičnosti, u Big Big Train naštěstí ne příliš okázale a za každou cenu, jako je tomu u jiných skupin. Ale když se například vyloženě folkově laděná píseň Wassail po chvíli vzedme k art rockovým výšinám, může být každému jasné, že má co dočinění s nápaditou a kreativní skupinou, která bezpochyby patří k současné první lize, byť na fotografiích a v klipech působí všichni hudebníci překvapivě civilně a nenápadně. Patří totiž k těm, za něž mluví především hudba. Za zmínku stojí i to, že na bicí u nich již delší dobu hraje Nick D’Virgilio, známý ze Spock’s Beard, či z posledního řadového alba Genesis Calling All Stations (CD 5903).
The Claypool Lennon Delirium
Monolith of Phobos (2016)
Co se stane, když spojí síly syn Johna Lennona Sean a bláznivý baskytarista skupiny Primus Les Claypool? Vznikne až překvapivě soudržná a po všech stránkách zábavná deska, na níž se mísí odkaz pozdních nahrávek Beatles a bizarní humor Claypoolovy party. Ač se dá rozpoznat, který z protagonistů přispěl jakou písní, vlivy obou se nijak nehádají a příležitostné Claypoolovy úlety jsou skvěle vyváženy Lennonovými melodickými skladbami. Celé album natočili pouze tito dva hudebníci, Claypool přispěl baskytarou a svým typickým pitvořivým hlasem, Lennon obstaral kytaru a zpěv a oba se podělili o bicí a klávesy. Skromná nástrojovka ovšem bohatě postačila a umožnila vyniknout samotným písním. Vyloženě experimentální nahrávka se nekoná, i když do středního proudu má deska pořád daleko.
Opeth – Sorceress (2016)
Kdysi (převážně) metalová skupina před několika lety stočila kormidlo do vod progresivního rocku a zcela přirozeně dnes těží z rukopisu skupin 70. let. Sorceress je již třetím albem s nově nastoleným zvukem, tím prvním bylo v roce 2011 album Heritage (CD 10586). Opeth natočili své nejpřístupnější album, oproti dřívější tvorbě zkrátili stopáže jednotlivých písní a co do pestrosti materiálu jde o jedno z jejich nejzajímavějších alb. Album je sice méně soudržné, než jeho předchůdce Pale Communion (CD 11799), nabízí ovšem velmi širokou paletu odstínů a nálad. Po skladatelské stránce klade větší důraz na melodie, po stránce inspirací čerpá z roztodivných zdrojů. V mnoha momentech je tvrdší, než jeho předchůdce, ale najdou se na něm i křehké akustické pasáže, které již od počátků skupiny zjemňovaly masivní kytarovou stěnu. Můžeme na něm zaslechnout jak odkaz skupin typu Pink Floyd, Deep Purple nebo Jethro Tull, ale ke slovu se dostanou i orientální motivy a folk. Skupina neuvěřitelně vyzrála po technické stránce a nejen oba kytaristé a klávesista tu předvádějí virtuózní kousky, ale i baskytarista a bubeník si přišli na své. Hudba je plná aranžérských vychytávek, pozadu nezůstávají ani vokální harmonie, které s každým albem zrají jako víno.
Voytus
Nick Drake – Profil
Životní dráha britského písničkáře Nicka Drakea trvala pouhých 26 let a za své krátké působení na scéně vydal jen tři alba. Narodil se 19. 6. 1948 v Barmě, kam se jeho rodiče přestěhovali za prací. Do Velké Británie se rodina vrátila o dva roky později. Oba Drakeovi rodiče byli umělecky založení, tedy není divu, že Nickův hudební talent podporovali už od dětství.
CD 12450 – CD 12452
Zdědil po nich cit pro křehkou melodiku i citlivé vnímání okolního světa. Brzy se naučil na klavír, později hrál ve školním orchestru na klarinet a saxofon, během šedesátých let působil ve skupině The Perfumed Gardeners. Během roku 1965 si pořizuje první akustickou kytaru a brzy propadá jejímu kouzlu naplno, rychle si tříbí prstovou techniku a experimentuje s různými laděními nástroje. V roce 1966 začal studovat anglickou literaturu v Cambridge, což se později odrazilo v jeho poetických textech. O rok později potkává Roberta Kirbyho, studenta hudby, jenž mu později bude pomáhat s aranžemi na prvních dvou albech. Drake objevuje americkou folkovou scénu v čele s Bobem Dylanem, Joshem Whitem a Philem Ochsem a začíná skládat i své první písně. Zároveň propadne černošskému blues a sám pro sebe si na magnetofon nahrává vlastní, hráčsky velmi vyzrálé verze rozličných bluesových klasik. Postupně ztrácí zájem o studium i dřívější koníček, sport a začíná se věnovat hraní v klubech a knihovnách, často za doprovodu smyčcového kvartetu.
V únoru 1968 vystupuje jako předskokan Country Joe & The Fish v Londýnském Roundhouse, kde si jej všimne Ashley Hutchings, baskytarista folkrockových Fairport Convention, který Nicka představí americkému producentovi Joe Boydovi, majiteli malé společnosti Witchseason Productions, spadající pod Island Records. Boyd je z Nicka natolik nadšen, že dvacetiletému hudebníkovi nabídne spolupráci na desce. Nahrávání alba zabralo téměř rok, což v té době bylo velmi neobvyklé a jen to dokládá, jak moc Boydovi na výsledku záleželo. Brzy se objevily konflikty mezi Drakem a Boydem kvůli tomu, jak by album mělo vlastně znít. Zatímco Boyd preferoval košaté aranže smyčců, Drake byl zastáncem komornějšího vyznění. V jednu chvíli se rozhodl nepoužít aranže Paula Hewsona a obrátit se na Roberta Kirbyho, jehož aranže se nakonec na album dostaly, i přes počáteční Boydovu nedůvěru v aranžéra, který zatím moc zkušeností neměl. Kromě smyčcových a dechových nástrojů Drakea doprovázejí například kytarista Richard Thompson, kontrabasista skupiny Pentangle s jazzovou průpravou Danny Thompson (s prvním jmenovaným není příbuzný), hráč na conga Rocky Dzidzornu, klavírista Paul Harris, bubeník a vibrafonista Tristan Fry a violoncellistka Clare Lowther. V pomalém blues Saturday Sun si na klavír zahraje i Drake. Albu ale dominuje jeho precizní kytarová hra a poklidný hlas, připomínající projev Tima Buckleyho. Naprosto dokonalé zvládnutí nástroje umožnilo i to, že mohl nahrávat nejen zpěv s kytarou, ale i zároveň s doprovodem, což můžeme slyšet zejména ve fantastické pětičtvťové písni River Man, kde smyčce velmi pozoruhodným způsobem zaranžoval Harry Robinson. Dechové nástroje – hoboje a anglický roh – se zajímavě proplétají ve Fruit Tree, prorocké písni o slávě a její pomíjivosti a o tom, že opravdového uznání se člověk dočká až po smrti. Kromě těchto zamyšlených písní jsou tu i živější kousky, jako Cello Song s hbitým kytarovým vybrnkáváním nebo podmanivá Three Hours s jazzovým kontrabasem a výraznými congy.
Album Five Leaves Left vyšlo v červenci 1969, bohužel jen s malou podporou vydavatele. Naštěstí se na výběru Nice Enough to Eat, který vyšel v listopadu 1969, objevila píseň Time Has Told Me, což Nickovi přineslo nečekanou popularitu. Album nakonec v rádiu pouštěli i DJové John Peel a Bob Harris. Drakeovi se o něco více začal věnovat i hudební tisk. Možná na základě toho ukončil studium na Cambridge a začal se naplno věnovat hudbě. Brzy ovšem naráží na zásadní problém – coby citlivý introvert má již tak obtíže s komunikací, natož pak komunikací s publikem, které jeho písně bez výraznějších melodií většinou nepřijímá nijak snadno. Navíc mu dělá problém udržet pozornost publika kvůli přelaďování kytary do různých ladění, častého prvku jeho tvorby.
Navzdory nevalným prodejům prvního alba se Joe Boyd rozhodne vydat Nickovi další album, tentokrát ještě více jazzové, s rychlejšími písněmi a ještě bohatšími aranžemi. Na albu, nazvaném Bryter Layter se tak objevuje i saxofon v rukou veterána londýnské jazzové scény Raye Warleighe, rytmiku obstarají především Dave Pegg a Dave Mattacks (oba z Fairport Convention a Jethro Tull), kromě osvědčených hráčů z debutu si ve dvou písních zahraje John Cale z Velvet Underground na violu, cembalo, klavír a celestu. Doprovodné vokalistky uslyšíte v písni Poor Boy, kde se skvěle vyřádili i klavírista a saxofonista. Na albu jsou i tři instrumentálky, které tvoří úvod, střed a závěr. Z textů je cítit reakce venkovského mladíka na život ve městě a jsou plné zasněných obrazů a údivu nad rychlejším tempem městského života: „Co se to stane po ránu, když je svět tak přelidněný, že se ani nemůžeš podívat z okna?“. Zároveň do textů přirozeně vstupují přírodní děje a ovlivňují autorovu výpověď a cítění. Moře a obloha splývají v jedno, měsíc a hvězdy to vše pozorují. Vítr si pohrává s listím, které ještě nespadalo ze stromů. Po městě se toulá Nick Drake, lehce omámený tím vším….
Ani druhé album se ale nesetkalo s úspěchem. Recenze byly sice pochvalné, ale ani to nepomohlo prodeji. Bryter Layter se ve své době neprodalo ani 3000 kusů. Neúspěchem zdrcený Drake se čím dál více vzdaluje i svým nejbližším přátelům a uzavírá se do sebe. Odehraje jen velmi málo vystoupení, ale ukazuje se, že právě to pro něj představuje největší problém – při jednom z nich odchází v půlce prorocké Fruit Tree. Koncertuje s Genesis, Grahamem Bondem nebo Incredible String Band. V té době bylo běžné, že písničkáři byli nacpáni mezi skupiny, aby odehráli krátký set, během něhož se přestavěla aparatura. Čili jako pouhá výplň, což pro citlivého hudebníka, jakým byl Drake, rozhodně nebylo jednoduché.
Právě v té době se jeho psychický stav velmi zhoršuje a začátkem roku 1971 po návštěvě psychiatra začíná brát antidepresiva. I přesto se ale věnuje propagaci své druhé desky a účastní se i různých nahrávání jako session man. Z jeho předtím nevydané písně Mayfair se stává hit v podání zpěvačky Millie. Dočasně povzbuzen, rozhodne se nahrát třetí album, tentokrát pouze za asistence nahrávacího technika a producenta Johna Wooda. Nahrávání proběhne během dvou nocí v říjnu 1971 a neví o něm nikdo z Island Records. Drake jen beze slova odevzdá nahrané pásky na recepci Island. Pink Moon vyšel v únoru 1972 a kromě kytary a zpěvu obsahuje jen jedinou dohrávku klavírní melodie v titulní skladbě. Drakeova technická hra je tu již dokonale vybroušená, jen písně jsou ořezané na nezbytné minimum, texty jsou většinou v rozsahu delšího haiku či epigramu a odrážejí autorovu zdecimovanou psychiku. Jedenáct krátkých písní trvá necelých 29 minut, ale to je právě akorát na to, aby v nich autor řekl vše podstatné. Nejdelší text Things Behind the Sun ho vystihuje asi nejlépe: „…a lidé okolo tebe, říkající, že vše již bylo dávno vyřčené…“ a „…pohyb v tvé hlavě, vyhánějící tě do deště…“. Na albu je i instrumentálka Horn, trvající jen něco přes minutu a sestávající jen z několika tónů, mezi nimiž dostává prostor jen úplné ticho. Bluesové vlivy se odrážejí ve Free Ride a obzvláště strohé Know, kde si Nick vystačí jen s jedním motivem a čtyřmi řádky textu. I přes jeho depresivní obsah je ukončeno odpichovkou From the Morning, odrážející možná poslední zbytky naděje.
Po nahrání alba se vrací do Tanworth-in-Arden ke svým rodičům a poslední dva roky svého života stráví prožíváním střídavě dobrých a špatných dní. Čím dál víc se vzdaluje okolnímu světu a jen zřídka opouští domov. Ještě v roce 1974 se pokouší natočit další album, ale dokončí jen polovinu – 25. listopadu 1974 umírá na předávkování antidepresivy. Nevydaný materiál spatřil světlo světa až v 80. letech, kdy se Drake dočkal konečně uznání i ze strany široké veřejnosti. Od té doby vyšla jeho alba mnohokrát v reedici a i díky reklamě Volkswagenu, v níž byla použita píseň Pink Moon, prodeje těchto tří alb výrazně stouply.
Teprve dnes vidíme, jak velký vliv měl na celou písničkářskou scénu, zejména v tvorbě podobně introvertních hudebníků, jako je Bon Iver nebo Bill Callahan. A nejen těch, jeho písně hráli i rockoví excentrici The Mars Volta, jižanští rockeři Black Crowes, jazzový klavírista Brad Mehldau, déle například Beck, Placebo nebo Norah Jones, k odkazu se hlásili i skupiny R.E.M. a The Cure. Zajímavostí je i to, že první biografie o Drakeovi vyšla v Dánsku v roce 1986. Velká Británie o tohoto romantického hrdinu projevila výraznější zájem až během 90. let, kdy vychází hned několik knih a jeho obdivovatelé, bývalí spoluhráči a sestra na něj zavzpomínají v dokumentu A Skin Too Few. Posmrtně vycházejí kompilace s nevydaným materiálem – Time of No Reply v roce 1986, Made to Love Magic v roce 2004 a Family Tree v roce 2007. Jeho písně se objevují i ve filmech, například One of These Things First ve filmu Garden State s Natalie Portman.
Jeho tři řadové desky si konečně můžete půjčit i v naší knihovně a zaposlouchat se do nevtíravých melodií a hudby natolik jemné, že snadno zaniká v každodenním ruchu. Kvality těchto desek nejlépe vyniknou při soustředěnějším poslechu a nutno podotknout, že i po zvukové stránce jde o skutečné lahůdky. Pokud tedy holdujete komornější hudbě, ať už folku, či jazzu, určitě nepropásněte tohoto britského solitéra, protože kouzlu jeho tvorby se propadá velice snadno.
Riverside - Love, Fear and The Time Machine (2015)
Náročnější hudbě se u našich polských sousedů vždy dobře dařilo. Ať už to byla jazzová scéna, nebo art rockové skupiny jako SBB, vždy se jednalo o velmi osobitou tvorbu.Riverside působí na scéně od roku 2001 a recenzované album je jejich šestým počinem. Hudebně se pohybují na art rockové vlně, evokující Pink Floyd, Marillion, Porcupine Tree, případně sólového Stevena Wilsona nebo novější tvorbu Anathemy. Love, Fear and the Time Machine je i po stránce dramaturgické citlivě sestavené album, které po celou dobu přirozeně graduje. Úvodní, poklidně plynoucí skladba Lost (Why Should I Be Frightened By a Hat?) Vás zvolna vtáhne do děje a pak už můžete odhalovat nejroztodivnější zákoutí, která album ukrývá. Under the Pillow se dotýká art rockových výšin, příznačných například pro britské aristokraty Yes, najdeme tu i ostřejší kytarové riffy a výraznou baskytaru hlavního autora a zpěváka Mariusze Dudy. Baskytara uvádí i rychlejší skladbu #Addicted, pro kterou je příznačná zasněná atmosféra a silná, hitová melodie. Progresivní prvky podtrhne sedmičtvrťový takt v Caterpillar and the Barbed Wire. Ani v něm se ale neztrácí cit pro silnou melodii, která tady připomene náladotvůrce The Cure. V komplikovaném rytmu se nese i Saturate Me. Tady už atmosféra pod tíhou disonantních akordů začíná pomalu houstnout. Kytarové riffy podpoří důrazné hammondky. Nosný basový riff nabídne i skladba Afloat. Vrcholem alba je ovšem osmiminutová Towards the Blue Horizon, kde poklidné kytarové vybrnkávání střídá znepokojivý motiv se zajímavě rozlámaným rytmem bicích, sborem v pozadí a pravidelnými akcenty hammondů. Opravdová pastva pro uši milovníka art rocku. Po té se zase hudba přirozeně zklidňuje a album tak představuje dokonale uzavřený kruh. Na druhém disku se nachází instrumentální skladby „Day Sessions“ zachycující kolektivní jamování v ambientním duchu. Pokud Vás tato osobitá hudba pohltí, neváhejte sáhnout i po předchozím počinu Shrine of New Generation Slaves (CD 12195 – CD 12196) z roku 2013, na kterém naleznete sice poněkud temnější, ale jistě stejně zajímavou podobu tvorby polského souboru.
Dave Gilmour - Rattle that Lock (2015)
Kytarista a zpěvák David Gilmour, jehož kariéra je neodmyslitelně spjatá se skupinou Pink Floyd si od posledního sólového alba On an Island (CD 06732) dopřál devítiletou přestávku, přerušenou albem Metallic Spheres s The Orb v roce 2010 a definitivní tečkou za kariérou Pink Floyd v podobě alba The Endless River (CD 12014). Ta byla sestavená z nevydaného materiálu z natáčení The Division Bell (CD 00627) a byla prezentována jako uctění památky zesnulého klávesisty Ricka Wrighta. Rattle that Lock nikam nepospíchá, však to ve svém věku nemá Gilmour zapotřebí. S nějakými škatulkami si také neláme hlavu, takže se na albu přirozeně střídá pop rock, art rock, ambientní plochy se zasněnými kytarovými linkami, dokonce zaslechneme i téměř čistý jazz. Píšu téměř, protože vše je pojato v Gilmourově typickém duchu. Albu na svět pomohli i bývalí spolupracovníci Pink Floyd Andy Newmark (bicí), Guy Pratt (baskytara), Jon Carin (klávesy), též člen Roxy Music Phil Manzanera (kytara, varhany), s vokální podporou přispěli David Crosby a Graham Nash nebo Gilmourova žena Polly Samson. Na klavír si zahrál Davidův syn Gabriel i jazzový hráč Jools Holland. Na kytaru si v jedné skladbě zahrál i člen první sestavy Pink Floyd Bob Rado Klose (v PF působil v letech 1964-1965). Na albu se podílelo mnoho dalších hráčů, ale nezaměnitelný hlas a sólová kytara patří jen a pouze hlavnímu protagonistovi (jakožto i některé party baskytary a kláves).
Tedeschi Trucks Band - Let Me Get By (2016)
Susan Tedeschi na svých sólových albech citlivě navazuje na tradici amerického písničkářství, Derek Trucks v byl minulosti členem legendárních jižanských Allman Brothers Band, u nichž po boku kytaristy Warrena Haynese vyzrál v jednoho z nejlepších slide kytaristů současnosti. Tedeschi a Trucks se vzali v roce 2001 a po nějakém čase kromě svých životů spojili i své doprovodné skupiny. Tak vznikl Tedeschi Trucks Band, čítající rovných dvanáct členů. Zajímavostí je obsazení dvou bicích souprav, což sice u jižanských souborů není nijak neobvyklé, ale jinde se něco podobného jen tak nevidí. Recenzované album je jejich třetí řadovkou, první vydali v roce 2011 a v našem fondu ji můžete také nalézt (CD 10545). Let Me Get By představuje jejich dosud nejvyzrálejší počin, až po okraj naplněný uvolněným jižanským soulem s lehkonohou funkovou rytmikou, rhythm & bluesovým feelingem i odbočkami do dalších stylů, o nichž ještě bude řeč. Všichni zúčastnění jsou výbornými instrumentalisty, a tak kromě dominantní Trucksovy slajdky uslyšíme i sóla dechových nástrojů a kláves. Písně korunuje strhující vokální projev Susan Tedeschi, odhalující i gospelové inspirace, nejvíce znatelné v titulní pomalé gradující baladě. Doprovodné vokály gospelovou atmosféru ještě zdůrazní. Skupině nejsou cizí i složitější rytmy, které ale nepůsobí nijak rušivě, o čemž nás přesvědčí druhá píseň Laugh About It. Poměrně nečekaným jevem jsou indické inspirace v rozjímavé dvojskladbě Crying Over You/Swamp Raga, kde uslyšíme i příčnou flétnu. Kromě autorského vkladu skupiny se na třech písních podílel i kytarista Doyle Bramhall II, známý například od Erica Claptona. Necelou hodinu trvající album zaručeně patří k tomu nejlepšímu, co loňský rok přinesl. Věřte, že se k němu budete s radostí vracet, především pokud máte rádi starou soulovou scénu.
Co nového v hudebním - Dr. John