CD 11730

Pixies – Indie Cindy (2014, USA, Pixies Music)

Po dlouhých třiadvaceti letech vychází nové album kultovní indie rockové party z amerického Bostonu. Pixies stihli vydat pouhá čtyři alba a rozpadli se už v roce 1993. I přesto ovlivnili mnoho dalších interpretů, hlásila se k nim Nirvana, Radiohead, Weezer, The Strokes, pochvalně se vyjadřovali PJ Harvey, Bono i David Bowie. Od roku 2004 začali znovu vystupovat, ale nový nosič byl ještě v nedohlednu. Stalo se tak až v loňském roce. A jako by ta dlouhá pauza ani nebyla. Jen oproti dřívějšímu materiálu je ten nový výrazně zpěvnější a melodičtější, byť samozřejmě nechybí špinavý, poněkud rozostřený kytarový noise. Ovšem nejde o nějakou deprimovanou alternativní kytarovku, Pixies tu znějí vyloženě optimisticky, místy až evokují náladu vysmátých plážových Beach Boys a tu a tam probleskne riff jako od AC/DC. Povedlo se jim opustit undergroundové kořeny, aniž by ztratili cokoli ze svého dřívějšího výrazu i energie.

 

CD 11740

John Butler Trio – Flesh & Blood (2014, Austrálie, Jarrah Records)

Australské John Butler Trio patří ve světě k velmi oblíbeným seskupením. Však se není čemu divit. Hudební koktejl, který tahle parta míchá, čítá chytlavé melodie, nezvyklé aranže i muzikantskou zručnost. Butler stírá akustickou i elektrickou kytaru, přidá i dobro, rezofonickou kytaru nebo banjo. Často používá bottleneck a jeho hra udivuje posluchače napříč všemi možnými žánry. Spojit alternativní rock, folk, funk, country, bluegrass i blues je pro toto seskupení naprosto přirozené jako dýchání. Možná je to dané i australským původem. Na novém albu opustili dlouhé jamy, příznačné zejména pro jejich ranou tvorbu, a soustředili se na kratší a výraznější písně. Na albu se jich nachází jedenáct a všechny dokážou navodit pozitivní náladu. Úvodní folková Spring to Come, hned následující funkovka s téměř rapovým zpěvem Living in the City, svižná Devil Woman, Only One ozvláštněná steel drumem a odkazující někam do Karibiku, i zatěžkaná Blame it on Me a vysloveně taneční závěr alba ve formě You’re Free. S touto prosluněnou hudbou zavítali i do naší české kotliny jako jeden z vrcholů loňských Colours of Ostrava, a i v té největší výhni posledního dne festivalu okolo páté odpoledne dokázali se záviděníhodnou energií roztančit dav. V našem fondu jsou i alba předešlá: Three (CD 11136), velmi ceněné Grand National (CD 11738) a předposlední April Uprising (CD 11739). Obě poslední jmenovaná se v době vydání umístila na prvním místě australských albových žebříčků. Což je, vzhledem k nepodbízivé tvorbě skupiny, skutečně úctyhodné.

 

CD 11743-44

Transatlantic – Kaleidoscope CD 1, CD 2 (2014, GB, InsideOut)

Transatlantic působí na progresivně rockové scéně už od konce 90. let. Všichni čtyři zúčastnění jsou ostřílení borci, známí z mnoha dalších skupin a projektů: americký klávesista Neal Morse působil v 80. letech u Erica Burdona a později vedl skupinu Spock’s Beard, švédský kytarista Roine Stolt je známý především z Flower Kings, britský baskytarista Pete Trewavas působí v Marillion a druhý Američan v sestavě, Mike Portnoy, dlouhá léta hrál v Dream Theater, nahrává ale i sólová alba Neala Morse, vypomáhal skupině Avenged Sevenfold, je členem The Winery Dogs a Flying Colors a to je jen zlomek toho, na čem tento workoholik dělá. Transatlantic jsou už od počátku ovlivněni progresivním rockem 70. let. Vycházejí z tvorby Genesis, Yes, Gentle Giant, ovšem se současnými technickými možnostmi. Přičemž nepřekvapí ani sáhodlouhé stopáže kompozic, úvodní Into the Blue dosahuje 25 minut a závěrečnou titulní posloucháme lehce přes 30 minut. Mezi nimi se nachází tři kratší útvary, ale osou alba jsou zejména ty dvě dlouhé. Každá je navíc rozdělena do několika částí, nechybí pompézní předehra, virtuosní výkony všech čtyř členů, vícehlasy jak vystřižené z alb Yes, klávesové plochy odkazující na Genesis a časté změny hudebních témat. A že se do takto dlouhých kompozic vejde nápadů! Ani tady nechybí chytlavé melodie, ale i kontrastní tvrdší, metalové pasáže. I Transatlantic jsou v knihovním fondu zastoupeni dalším albem, a jejich dvojkou Bridge Across Forever (CD 03946), jakožto i další tvorba již zmíněných členů (Dream Theater, Flower Kings, Marillion, Flying Colors, The Winery Dogs i sólový Morse). Náročná hudba pro zejména milovníky analogového zvuku dávných let.

 

CD 11746-47

Nazareth – Rock’n’roll Telephone CD 1, CD 2 (2014, GB, Union Square Music)

Rock’n’rollový telefon byl ohlášený jako poslední počin skotských harcovníků se zpěvákem Danem McCaffertym, který byl donucen skupinu opustit kvůli zdravotním problémům. A nejspíše protože McCafferty věděl, že s touto deskou už nepojede na turné, předvedl ve studiu výkon, jaký by od šedesáti sedmiletého rockového křiklouna nikdo nečekal. I hudební materiál je svěží, byť od zkušených hudebníků, kteří už nemusí světu ani sobě nic dokazovat a jen tak pro radost si natočí ještě to poslední album s původním zpěvákem. Okolo Nazareth nikdy nebylo moc rozruchu v bulvárním tisku, žádné aféry, nic takového. Nazareth byli vždycky především dříči, za které mluvila hudba samotná. Už v roce 1968 brázdili Skotsko a Británii v dodávce jako mnoho dalších, kteří vycítili potenciál bující rockové scény. Později se jim povedlo získat nahrávací smlouvu a po několika deskách a letech hledání správného zvuku i vytoužený první hit. To po nahrání alba Razamanaz, které vyšlo v roce 1973 a za jehož nadupaný zvuk je odpovědný Roger Glover z Deep Purple. Nejprve se proslavili v Kanadě, kde proběhlo i první velké turné. Pak přišla bomba ve formě singlu Love Hurts a alba Hair of the Dog a Nazareth si po nějakou dobu užívali zasloužené slávy. Jenomže přišla hubená 80. léta a skupina byla téměř před rozpadem, nakonec však došlo k důležité změně na postu kytaristy a zakládajícího člena Mannyho Charltona vystřídal Billy Rankin, který se předtím už v sestavě mihnul začátkem 80. let. Právě s ním vydali v roce 1991 silné album No Jive a pokračovali deskou Move Me. Poté vystřídal Rankina u kytary Jimmy Murrison, jenž je ve skupině dodnes. Po albu Boogaloo v roce 1999 postihla vzpamatovávající se skupinu další rána: na turné zemřel bubeník Darrell Sweet, taktéž původní člen (Nazareth hráli v letech 1968-1990 v nezměněné sestavě, ke které se občas někdo přidal, což ale většinou dlouho nevydrželo). Sweeta nahradil syn baskytaristy Peta Agnewa Lee, který jednak dělal bubeníkovi technika a zároveň nahrával perkuse právě na poslední desku. Na další album si museli fanoušci počkat až do roku 2008, ale čekání se vyplatilo. Album The Newz si v ničem nezadá se starou klasikou, dokonce přináší i mnoho nového. V roce 2011 ještě vyšlo dosti potemnělé album Big Dogz (CD 1, CD 2), jehož vznik zachycuje dokument Nazareth: Velký rockový mejdan, který je v našem fondu také (DVD 02595). A pak už tahle novinka. Album, jak stvořené na pořádný mejdan, prostě typičtí Nazareth. Hudba, která se prožívá, a na kterou se paří. Takže dost okecávání a šup s cédem do přehrávače!

 

Vojtěch Petržilka

 

Tipy na hudební novinky 1