CD 11776

Iyeoka – Say Yes (2014, USA, Underground Sun)

Iyeoka je zpěvačka nigerijského původu, usazená ve Spojených státech amerických. Původně lékařka, básnířka a šampiónka slam poetry se před několika lety vrhla na hudební dráhu a činí tak prostřednictvím písní se silným soulovým nádechem, nebránící se rapu, tanečním prvkům i křehkým baladám. Vyzrálý pěvecký projev je podpořený šlapající rytmikou, příležitostnou dechovou sekcí a vokály. Celou nahrávku provází pozitivní atmosféra, byť se texty často týkají i ne úplně příjemných témat. Takže kromě všeobjímající lásky jsou tu rozchody, konflikty, vzpomínání na rodnou Nigérii v jedné básni, která se na desku také dostala, prostě rozličné komentáře k mezilidským vztahům, odrážející osobní zkušenosti a dost silně pojaté. Ale ta pozitivní stránka převládá a já nemůžu než doporučit říci Iyeoce ano, tak jako to říká ona v názvu alba. Ano, tohle je pravý balzám pro Vaše uši a v novodobém soulu a R&B vítané zčeření vod.

 

CD 11791

Radio Moscow – The Great Escape of Leslie Magnafuzz (2011, USA, Alive Naturalsound)

Na vlně psychedelického retra se už od roku 2003 vezou též Radio Moscow z americké Iowy. Odkazy na 60. léta jsou zřejmé už z názvu alba, v pořadí třetího. Leslie box je zařízení využívající Dopplerova jevu k navození tremolo efektu a bez fuzzu se tenkrát neobešel žádný správný psychedelický kytarista, pokud chtěl držet krok s dobou. Podobně, jako rozpínal svou mysl rozličnými látkami, tak rozpínal i zvuk k novým, netušeným obzorům. Velký útěk Leslieho Magnafuzze přináší 12 zastávek kosmického výletu. Tu a tam na nás vykoukne Jimi Hendrix, hromotluci Blue Cheer, rockoví aristokrati Cream i zapomenutí hard rockeři Ram Jam. Občas dojde na bluesové pasáže, ale i ty se topí v hustém kouři, však víte z čeho. Našla by se i improvizace v indickém duchu. Nahrávka se tváří jako nějaká zapomenutá deska z 60. let, která nedopatřením vyšla až v 21. století. Své uši můžete potěšit též albem následujícím, které nese název Magical Dirt (CD 11792).

 

CD 11797

Mastodon – Once More 'Round the Sun (2014, USA, Reprise)

Americká úderka Mastodon od svých začátků prošla zajímavým vývojem. Od hlučného a agresivního sludge metalu prvních alb, přes progresivně rockové ozvuky rozmáchlých stopáží písní na přelomovém albu Crack the Skye (CD 10702), ke kratším a přímočařejším písním na The Hunter (CD 11796), až výrazně melodickým písním tohoto alba. Ne, že by snad došlo k nějakému zásadnímu vyměknutí, jen posunu tvorby směrem k širšímu publiku. Mastodon jsou za patnáct let existence v pozici, kdy můžou udělat takřka cokoli a pořád to bude splňovat vysoce nasazenou laťku, kterou drží minimálně od alba Leviathan z roku 2004. Tedy po technické stránce mimořádně vyzrálou a propracovanou hudbu, kterou se dnes na metalovém poli jen tak někdo pochlubit nemůže. Navíc se všichni čtyři členové střídají v sólovém zpěvu, což výrazně přispívá k barevnosti projevu skupiny. Nejvíce si hlasivky namáhal baskytarista Trey Sanders, disponující mocným zpěvo-křikem, kterému od dob počátků skupiny poměrně dost obrousil hrany, ovšem stále dokáže řádně potrápit sluchovody. Kytarista Brent Hinds připomíná mečivý hlas Ozzy Osbournea, poměrně dost prostoru na posledních deskách dostává bubeník Brann Dailor, který kromě dech beroucí technické hry na svůj nástroj napsal i celou řadu textů. Na rozdíl od dvou již zmíněných členů používá převážně čistý, melodický vokál. Druhý kytarista Bill Kelliher na tomto albu zpívá jen doprovodné vokály, ovšem nutno zmínit, že právě časté vícehlasy výrazně posunují hudbu Mastodon nad průměr metalové hudby. Stejně tak i kytarové propletence obou jmenovaných ostrostřelců. Z alba nutno vyzdvihnout chytlavé songy, jako je singlovka The Motherload, šestidobá High Road nebo pomalá Chimes At Midnight.

 

CD 11799

Opeth – Pale Communion (2014, JP, Warner Music)

Švédská skupina Opeth od svého vzniku urazila již dlouhou cestu, lemovanou personálními změnami (z původní sestavy zůstal dnes již pouze leader Mikael Åkerfeldt), jedenácti alby a žánrovými veletoči v podobě třeba poloakustického alba Damnation z roku 2003, či úkrokem směrem k progresivnímu rocku 70. let na předešlém počinu Heritage (CD 10586). Pro většinu fanoušků ale nadále zůstává vrcholem tvorby album Blackwater Park z roku 2001 (CD 10587), na kterém je velmi rafinovaně namíchána hutná death/doomová složka s tou křehčí a jemnější, akustickou, navozující zasněnou náladu. Pale Communion je potom ještě výrazněji ovlivněno starou progresivní i jazzrockovou scénou. Plně se na něm představuje nová posila – klávesista, perkusista a doprovodný zpěvák Joakim Svalberg, známý například od Yngwieho Malmsteena. Razantní rozjezd obstará Eternal Rains will Come s rytmicky pestrým úvodem a skvěle znějícími vícehlasy. Åkerfeldt už na minulém albu opustil od deathmetalového chroptění a nechal tak vyniknout čistému hlasu, který se s přibývajícími léty stále víc a víc rozeznívá. Právě na tomto albu si dal záležet na melodiích a stojí to za to. Druhou Cusp of Eternity pohání hypnotický rytmus, na poměry Opeth vcelku jednotvárný, ale nad ním se dějí věci! Třetí Sun Above, Moon Below je se svými deseti minutami nejdelší položkou alba, členitá, pestrá, neustále odbíhající, vyžadující více poslechů. Následuje klidná Elysian Woes, v instrumentálce Goblin si jazzrockově zařádí fender piano páně Svalberga, River začíná vybrnkáváním na akustickou kytaru, folkový názvuk je tu hodně silný, refrén představuje velmi optimistickou notu, v tvorbě Opeth ne často slyšený jev. Ale i tato skladba je členitým útvarem, v rychlejší druhé části dojde i na kytarovou přestřelku pánů Åkerfeldta a Fredrika Åkessona. Závěr alba se nese v tajemném duchu písně Treason a plynule navazující pomalé Faith in Others s dalším novým prvkem, a sice smyčci. A na závěr je třeba zmínit i skvělou rytmiku pánů Martina Mendeze (baskytara) a Martina Axenrota (bicí), jejichž hra za posledních pár let neuvěřitelně vyzrála a je vysoce vynalézavá. Stejně jako všechna předchozí alba, i toto album má mnoho vrstev, které odhalí až opakované poslechy. Producentem desky je Steven Wilson, jenž s Opeth spolupracuje už od roku 2001, s Åkerfeldtem natočil svérázné album Storm Corrossion (CD 10947) a jeho The Raven That Refused To Sing z roku 2013 (CD 11399) je jedním z nejzajímavějších alb progresivního rocku posledních několika let. A aby toho nebylo málo, ve fondu jsou prostřednictvím 3 CD The Candlelight Years (CD 11896, CD 11897, CD 11898) zastoupena první tři alba skupiny.

 

Vojtěch Petržilka

 

Tipy na hudební novinky 3

Tipy na hudební novinky 2

Tipy na hudební novinky 1