V historii rockové hudby je jen málo skupin, které měly takový vliv na další vývoj rockové hudby, jako britská trojice Deep Purple, Led Zeppelin a Black Sabbath. V hudebním tisku počátku 70. let byli poslední jmenovaní vysmíváni, nazýváni nemuzikálními diletanty, tvořící primitivní hluk, schovávaný za hradbu decibelů. Čas ovšem ukázal, že se tito recenzenti hluboce mýlili. Ano, hudba Black Sabbath je zdánlivě jednoduchá a těžkopádná, což je z části způsobeno handicapem hlavního tvůrčího mozku, kytaristy Iommiho. Ještě před startem kariéry přišel o konečky prsteníčku a prostředníčku na levé ruce. Jakožto levák nejprve uvažoval o přeučení se na druhou stranu, i o skončení hry na kytaru, ale po poslechu kytaristy Django Reinhardta a zjištění, že Reinhardt přišel při požáru také o dva prsty, rozhodl se vytrvat, zhotovil si protézy, aby hra nebyla bolestivá, nechal si vyrobit měkčí struny a nevědomky zažehl úplně novou odnož rockové – později i metalové – hudby, především když na třetím albu BS Master of Reality (CD 09529) podladil kytaru o dva a půl tónu. Tím se jejich už tak temná tvorba stala ještě temnější a zlověstnější (bubeník Bill Ward vymyslel termín „downer rock“). Z části za to mohla fascinace členů skupiny sci-fi a horory (název skupiny pochází z italského filmu Tři podoby strachu, v Británii promítaného pod názvem Black Sabbath). A zároveň fascinace samotným faktem, že je někdo ochoten zaplatit za to, aby se bál. Proč tedy nehrát hororovou hudbu?
Úspěch se dostavil už na samém počátku kariéry, však je ono bezejmenné debutové album (CD 04906) trefou do černého a návodem pro tisíce následovníků. Od dešťového intra se zvukem zvonů, přes šokujícně jednoduchý, hrůzu nahánějící třítónový motiv se zvětšenou kvintou, ve středověku zakazovanou a nazývanou ďáblovým intervalem, skupina buduje atmosféru, která s ubíhajícími minutami stále houstne. Vražedně pomalé tempo, jakoby nahodilé údery kotlů a mocná, pulzující baskytara. Temná noc a temná postava v kápi se žhnoucíma očima, která ukazuje přímo na Vás, vážený posluchači. Následuje zběsilý útěk bez ohlížení za asistence úderného kytarového sóla. Podobně pokračuje zbytek alba, ovšem v rádoby hippie duchu: Kouzelník, který dělá lidi šťastnější a Ďábel, který není až tak zlý, jak by se mohl zdát. Skupina se ale zalekla návrhu obalu a především jeho vnitřku s obráceným křížem. Sami nosili své masivní kříže normálně a obsah textů bylo jen divadlo, stínohra, chcete-li. Ovšem v této době mohli hudebníci pramálo promlouvat do grafické stránky i hudebního obsahu alb. (Například museli natočit cover písně Evil Woman od dnes obskurní skupiny Crow. Jejich verze, doplněná o dechovou sekci je na albu tak trochu jako pěst na oko.) Navíc je na americkém turné pronásledovaly všelijaké satanistické sekty, které chtěly, aby se k nim přidali. I proto je této tématiky už na dalším albu méně, a když už, tak coby zrcadlo zuřící války ve Vietnamu a všeobecného strachu z toho, že by „to“ mohl někdo (Rusové? Číňani?) odpálit a celá civilizace by se mohla poroučet.
Jakkoli jsou první tři desky pro další vývoj tvrdě rockové hudby zásadní, nemělo by se zapomínat ani na další tvorbu skupiny. Čtvrté, původně bezejmenné, album, které firma Vertigo vydala jako Vol. 4 (CD 11899) je výrazem hledání nových cest, které odráží klavírní balada Changes, instrumentálka Laguna Sunrise s akustickou kytarou, nebo rychlá a úderná píseň Supernaut, přecpaná perkusemi. Jinak přináší typické rysy tvorby BS: Dlouhé, zatěžkané písně s několika rytmickými, či tempovými změnami a bezútěšnou atmosférou postapokalyptického světa a nočních můr.
Páté album Sabbath Bloody Sabbath představuje pomyslný vrchol a zúročení nabytých zkušeností. Album je nadupané valícími se hymnami National Acrobat (u nás přetextovaná Františkem Ringo Čechem jako Metro dobrý den a nazpívaná Jiřím Schelingerem – i takhle šlo propašovat do našich končin západní hudbu), titulní skladba je dodnes pomyslnou učebnicí pro začínající metalové spolky. V rámci rozšiřování zvukových možností skupiny jsou na albu více zastoupené klávesy. V tajemné Who Are You si zahrál na syntezátor Osbourne (občasné klávesy měli do té doby na starost Tony Iommi a baskytarista Geezer Butler), jinak se kláves a piana chopil Rick Wakeman z Yes, v té době už jednou nohou na odchodu ze své domovské kapely. Hraje v akustické instrumentálce Fluff a v rytmu boogie uhánějící Sabbra Cadabra. Album uzavírá rychlejší song Spiral Architect se zajímavě použitými smyčci.
Black Sabbath vydali v této sestavě ještě tři alba, ale s klesající úrovní šly postupně do háje i vztahy mezi členy samotnými. Jako první se koncem roku 1978 poroučel Ozzy Osbourne, v té době díky závislostem na čemkoli v podstatě nepoužitelný. Na jeho místo nastoupil Ronnie James Dio, který před časem opustil Rainbow, a zdálo se, že vše bude zase v pořádku. Ovšem cesta k novému albu byla tentokrát obzvlášť trnitá. Nejen Osbourne, ale i zbytek sestavy byl zdecimován nadměrným užíváním návykových látek všeho druhu, takže v září 1979 dočasně odešel i baskytarista Butler. Postupně zkusili několik hráčů, nakonec se Butler začátkem následujícího roku vrátil. Skupina se okamžitě odebrala do studia a výsledkem bylo skvělé album Heaven And Hell (CD 1, CD 2, LP), pošilhávající po rodící se nové vlně britského heavy metalu, jejíž příslušníci se k Black Sabbath hrdě hlásili (odtud právě ono označení nová vlna, za tu starou jsou zpětně považování BS, LedZep a další, na svou dobu tvrdší party). Poučeni novým zvukem Black Sabbath na své poměry výrazně zrychlili, zároveň s novým zpěvákem zmelodičtěli, Iommi vyšperkoval svá sóla natolik, že vytřel zrak všem pochybovačům. A navíc, co skladba, to perla: uhánějící Neon Knights, výpravné Children of the Sea a Heaven & Hell, jasná hitovka Die Young, přímočaré pecky Lady Evil a Wishing Well, připomínající Diovo předešlé působiště a na závěr hymnická skladba Lonely is the World. Následovalo triumfální turné, které umožnilo alespoň dočasně zapomenout na Osbournea, který nastartoval slibně se rozjíždějící sólovou kariéru.
Nebyl ale konec všem změnám u Black Sabbath. Dalo by říct, že odchodem Ozzyho se z nich stala jiná skupina. To nesl nejhůře bubeník Bill Ward, pro nějž byl Osbourne nejlepší přítel ještě před založením BS. Smutek zaháněl především alkoholem, což se začalo podepisovat i na jeho koncertních výkonech a nakonec opustil sestavu v srpnu 1980. Jeho místa se ujal Vinny Appice a s ním vzniklo album Mob Rules. Následné turné zachycuje živák Live Evil (1982), na němž jsou kromě nového materiálu i staré klasiky jako War Pigs nebo Iron Man. To samozřejmě neuniklo odpadlíku Osbourneovi a natruc vydává také živák se sabatí klasikou, nazvaný Speak of the Devil. Lépe se ovšem prodávalo ono „Živé zlo“. Bohužel se toto album stalo labutí písní nové sestavy, protože se členové nedokázali dohodnout nad mixem jednotlivých nástrojů. Dio s sebou rovnou vzal i Appiceho a pod názvem Dio rozjeli vlastní podnik.
Jenže kola se točí a z rozjetého vlaku se špatně – a hlavně nerado – vyskakuje. Nejprve probíhá konkurz na zpěváka. Neuspěje ani John Sloman (předtím Uriah Heep a UFO) ani Nicky Moore (Samson). Mikrofonu se nakonec hrdě chopí bývalý vokalista Deep Purple Ian Gillan, jemuž se Ian Gillan Band (později Gillan) vyloženě rozsypal pod rukama. A jak se vlastně dostal Gillan do skupiny? Jeho vlastní slova: „Byli jsme jednou pařit s Tonym a Geezerem a vypili jsme moc tequilly. A ráno zjišťuju, že mi asi podstrčili smlouvu, protože jsem najednou byl členem Black Sabbath.“ Popravdě, Gillan i Iommi společně sice něco chystali, jen ne pod hlavičkou Black Sabbath. Především firma tlačila na to, aby BS vydali další album, protože přeci jen zavedená značka dobře prodává. A tak se vrátil i dočasně střízlivý Bill Ward. Společně zplodili album Born Again (CD 1, CD 2), které díky sestavě zůstává v diskografii BS spíše kuriozitou. Hudebně se ještě více přibližuje heavy metalu, jenže s tím moc nekorespondují Gillanovy texty, často humorného charakteru, případně zachycující, co se během natáčení dělo: úvodní masakr Trashed je o pitce, vrcholící zběsilou jízdou a bouračkou s následným požárem auta. Hlavním hrdinou byl sám zpěvák, který vyváznul nezraněn, a auto patřilo Billu Wardovi. Další tvrďárna se zlověstným smíchem, potácejícím se rytmem a kytarovými disonancemi v úvodu, Disturbing the Priest je o knězi, jehož farnost byla až příliš blízko zkušebny, a tak byl rušen hlasitou hudbou. Digital Bitch je svou tématikou už úplně mimo sabbathovskou lyriku. Ve snaze vytvořit něco nového má deska až industriální zvukový kabát, Ward mlátí do bicích jako do kovadliny, baskytara šíleně duní a válcuje vše okolo, kytarová sóla jsou téměř na hranici srozumitelnosti a nepřirozeně upískaným zvukem nemilosrdně drtí posluchačovu mozkovnu. A nad tím vším ječí Ian Gillan jako ďáblem posedlý a všem dokazuje, že i přes blížící se čtyřicítku má v hrdle nálož dynamitu, již je ochoten odpálit na nahrávací pás. Podobně ječel naposledy snad jen při nahrávání Child in Time. Mezi vším tím duněním, pískáním a vřískáním je ovšem naprostá perla, ukrývající se pod názvem Born Again. Pomalá balada, vycházející z jednoduchého, psychedelií nasáklého motivu patří k tomu nejlepšímu, co tahle sestava s jepičím životem nahrála. Gillan se tady noří do melodie svým typickým soulově-vyprávěcím stylem, jako by to mělo být to poslední, co nazpívá. I tady šponuje hlasivky až na hranice možností a Iommi přidává krásné, zamyšlené sólo. Píšu jepičí život? Bohužel. Už po natáčení opouští loď Bill Ward, nejistý, zda zvládne psychickou zátěž spojenou s živým hraním a na pár let mizí i z hudební branže, aby se koncem 80. let přihlásil se sólovým albem Ward One (CD 06839). Na turné zaskočí Bev Bevan z ELO, ale po jeho skončení odchází i Gillan, jehož hlasivky si potřebovaly odpočinout a navíc jej zlákala nabídka na obnovení Deep Purple, s nimiž kromě pauzy na počátku devadesátých let (CD 00152, LP 06941) zpívá dodnes.
Turbulence personálních změn ale pokračují. Otěže třímá pevně Tony Iommi – a manažer Don Arden, a tak vznikají desky rozporuplné kvality, někdy zamýšlené spíše jako sólové projekty. A tak dojde i na marketingové tahy jako album Seventh Star (1986), vydané jako Black Sabbath featuring Tony Iommi, s kytaristou na přebalu a Glennem Hughesem u mikrofonu. Na pozicích zpěváka, bubeníka a baskytaristy (Butler odešel v roce 1984) se objevují další známí hudebníci, často jen jako studiová výpomoc. Kromě zpěváka Tonyho Martina, nastoupivšího po Hughesovi, se objevuje znovu i Dio (a Butler) na albu Dehumanizer (1992), na různých festivalech si zahostují Osbourne a Rob Halford (Judas Priest), basové struny obsluhují hráči jako Bob Daisley (Rainbow, Mungo Jerry, Uriah Heep, Gary Moore, sólový Osbourne) nebo Neil Murray (Whitesnake, Colosseum II, také Gary Moore, Peter Green, Michael Schenker Group nebo jazzrockoví National Health), za bicími se vystřídají Eric Singer (Kiss) nebo Cozy Powell (Rainbow, Jeff Beck, Whitesnake, Michael Schenker Group, Peter Green, Gary Moore, Suzi Quatro, Thin Lizzy, Brian May) a to jsou jen jedni z mnoha. Na několika albech je jako kmenový člen uvedený i koncertní klávesista Geoff Nicholls. Množství členů BS jen za 80. léta a první půli 90. let nejen, že by vydalo na menší město, ale zároveň představuje rockovou elitu a ukazuje, jak je britská scéna provázaná.
A tak to BS dotáhli až k reunionu původní sestavy. Živák z roku 1998 přináší záznam koncertu v rodném Birminghamu (CD 02053, CD 02054) a dvě nové studiové písně. Poté následovala léta čekání, sólových alb, dalších reunionů a příslibů nového materiálu – částečně splněné albem The Devil You Know z roku 2006 s Diem, jen pod názvem Heaven & Hell (i tak můžou vrcholit právní spory). Až nakonec vše urychlila rakovina, diagnostikovaná Iommimu v roce 2012. Opět se sešla původní sestava, jen Bill Ward se s ostatními nepohodl a na albu hraje Brad Wilk (Rage Against the Machine, Audioslave). Album 13 (CD 11360, CD 11361), vychází v roce 2013 po neuvěřitelných pětatřiceti letech od rozchodu původní a nejslavnější sestavy. „Třináctka“ vyvolává ducha dávných časů a uzavírá pomyslný kruh, když se na konci závěrečné písně ozve známý zvon a déšť ze začátku debutového alba.
K Heaven & Hell a Born Again by se ještě slušelo dodat, že vyšly doplněné o bonusové disky (CD 11902 a CD 11904) a posluchači tak nabízí pohled na koncertní sestavu s Gillanem a Diem, i další zajímavé bonusy.
Vojtěch Petržilka
Tipy na hudební novinky 4
Tipy na hudební novinky 3
Tipy na hudební novinky 2
Tipy na hudební novinky 1
