CD 11800

Flying Colors – Second Nature

Americkou superskupinu Flying Colors tvoří pětice hráčů, kteří na hudební scéně platí za ostřílené borce, schopné natočit v podstatě cokoli. Neal Morse a Mike Portnoy spolupracují již od konce 90. let, kytarista Steve Morse (není příbuzný s Nealem) nahradil v roce 1994 Ritchieho Blackmorea v Deep Purple, baskytarista Dave LaRue je členem Steve Morse Band a Casey McPherson zpívá v alternativní rockové skupině Alpha Rev. Zatímco na debutu (CD 11263) se tato sestava spíše rozkoukává a sehrává, dvojka klasické progrockové postupy spíše opouští a je daleko víc ukotvena v přítomnosti. Jen úvod a závěr obstarají přes deset minut dlouhé kompozice, jinak je z alba cítit snaha soustředit se na kratší a jednodušší písně a přitáhnout tak k náročnějšímu rocku širší spektrum posluchačů. Ruku v ruce s tím jdou vlivy skupin, které zrovna letí. Taková Mask Machine nezapře vliv moderního zvuku skupin, jako jsou například The Muse. Album plynule střídá tempa, což je ku prospěchu celkového vyznění. Všechny skladby jsou výsledkem kolektivní práce a je znát, že se tito virtuózní mistři svých nástrojů drželi zpátky, aby hudba nesklouzla do samoúčelné exhibice. Z alba dýchá pozitivní atmosféra, což je pro hudbu, kterou vytváří Neal Morse vyloženě příznačné. Prostě jde o další písničkové album této party a jen místy, především v kytarových sólech, připomíná, že jej nahráli jedni z nejlepších hráčů planety.

 

CD 11803

Robert Plant & The Sensational Space Shifters – lullaby and… THE CEASELES ROAR

I přes překročenou šedesátku má bývalý zpěvák legendárních rockových bohů Led Zeppelin stále co nabídnout. Zlatavou hřívu sice postupem času nahradila hříva stříbrná a hlas již nedosahuje stratosférických výšin, ale to rozhodně neznamená, že by měl Plant odejít do rockového důchodu. Po několika letech, které strávil ve Spojených státech a vstřebával bluegrass a country (spolupráce s Allison Krauss na albu Raising Sand mu v roce 2007 vynesla Grammy v kategorii Album roku a Band of Joy v roce 2010 se umístilo na pátém místě ve Státech a třetím v Británii) se rozhodl vrátit do rodné Británie a zajít na koncert svého bývalého spoluhráče z období skupiny Strange Sensation Justina Adamse. Adams, ač Angličan, vyrůstal v Egyptě, což výrazně ovlivnilo jeho hudební smýšlení. Kromě kytary hraje i na různé exotické nástroje a od roku 2007 spolupracuje s Gambijským hudebníkem Juldehem Camarou, hrajícím například na jednostrunné housle ritti. A jejich projekt JuJu přiměl Planta svolat ostatní bývalé členy a pustit se do nové desky. Těmi dalšími hudebníky jsou klávesista John Baggott (též Portishead a Massive Attack), baskytarista Billy Fuller (mimo jiné také Massive Attack), bubeník Clive Deamer (Portishead, Radiohead) a kytarista Liam „Skin“ Tyson (Cast, Men From Mars). Takto namíchaná sestava hráčů s rozličným kulturním základem i žánrovým záběrem pečlivě vybírá i jednotlivé vlivy. A tak je naprosto přirozené, že na desce zaslechneme exotický zvuk arabské loutny, country banjo, trip-hopový rytmus, elektronické koření samplů, bublání analogových kláves, psychedelické cákance kytar – to vše naráz, propojené Plantovým podmanivým hlasem, vznášejícím se nad hypnotickým doprovodem. Písně nesázejí na vyloženě chytlavé nebo hitové motivy, ale na atmosféru. Ne, že by to znamenalo nedostatek melodií, to jistě ne. Už úvodní Little Maggie je starým tradicionálem, jen v nové úpravě, jako na míru ušité pro 21. století. Melodie a harmonické postupy dodržují téměř lidové vyznění, jen rytmus je vyloženě taneční. Hitové ambice splňuje snad jen druhá píseň Rainbow, postavená na jednoduchém kytarovém motivu, nad kterým vyzpívává Plant podobně jednoduchou, ale o to jasnější melodii. Zvláště naživo je působivý začátek, když se všichni členové chopí bubnu bendiru (podobný například irskému bodhránu) a rozjedou transoidní rytmus, do kterého vpluje kytara a zpěv. Blízkým východem (či zeppelínovským Kašmírem) načichlá Embrace Another Fall přináší překvapení v hlase hostující zpěvačky Julie Murphy. Turn It Up zase mísí rockovou přímočarost s exotickou nástrojovkou. Somebody There je pro změnu klidná, téměř folková píseň, ještě blíže tradici amerických písničkářů je Poor Howard, inspirovaný Leadbellyho písní Po‘ Howard. Lullaby je prostě dalším hudebním dobrodružstvím věčného hledače Planta, který vlastně rozvíjí to, co načal kdysi s Led Zeppelin – kříží vlivy ze všech stran a dává jim nový tvar.

 

CD 11834

Markéta Irglová – Muna

Cesty pěvecké dvojice známé z filmu Once (CD, DVD) se sice před nějakým časem rozešly, ale stejně jako Glenn Hansard, i jeho bývalá kolegyně se stále hudbě věnuje. Posledních několik let žije Markéta Irglová na Islandu. Ostrov na severu daleko od Evropy i Ameriky již v minulosti přitáhl mnoho umělců, aby zde natáčeli, a hudba tamních interpretů byla vždy vysoce originální a svojská. Od elektronických experimentů Björk a Sigur Rós, přes folklorem ovlivněné Múm až třeba k post-metalovým Solstáfir. Možná za to může místní klima, ale všechny tyto hudebníky spojuje to, že hudba je spíše introvertního charakteru, uzavřená do sebe, poněkud vážnější, či závažnější, což často znamená, že vyžaduje jiný přístup. Sama si vyžádá soustředěný poslech. Taková je i Muna, album naplněné duchovním hledáním. Objevují se tu křesťanská i mystická témata. Slovo „Muna“ znamená rozvzpomínání. Hlavním nástrojem alba je klavír, další složkou jsou zajímavě zaranžované smyčcové a perkusivní nástroje a výrazné sbory. Především k nám ale promlouvá zpěv Irglové, často ve dvojhlase. Druhý hlas má na starost její sestra Zuzana. Zdánlivě poklidná hudba na první poslech upoutá především smyslem pro harmonii, či harmoničnost. Melodie jednotlivých skladeb nejsou ani trochu snahou o hit, žádná nebije do uší, album nejlépe funguje jako celek, což také není dnes zrovna pravidlem. Právě tímto albem zpěvačka dokazuje, že za její úspěch nemůže jen spojení s irským písničkářem Glenem Hansardem, ale i její vlastní talent, který jednoho dne bývalého parťáka možná i zastíní.

 

CD 11850

Znouzectnost – Beat Simplicitas

Jsou na světě jistoty, které se nemění. Jednou z nich je plzeňská Znouzectnost. Tak jako se již řadu let nemění jejich sestava, nemění se ani jejich hudba. Přímočará, jednoduchá, energická, chytlavá, do tance (čti poga), s chytlavými refrény, inteligentními a zábavnými texty. Někdy více do folku, někdy více do punku (a zároveň není ani jedním). Znouze prostě vydala další desku a tím by klidně mohla celá recenze skončit. Ovšem nutno podotknout, že se Beat Simplicitas směle může zařadit mezi jejich nejlepší alba. Rozhodně jde o album s dosud nejlepší produkcí, vyznačující se velmi kvalitním a srozumitelným sejmutím všech nástrojů i zpěvu. Zvuk je vlastně i o poznání tvrdší, což hned v úvodu písně Čech Orba dokládá fórek ve formě zkresleného, téměř death metalového zachroptění. Druhá Každý věk má své hrdiny sice pohodově ubíhá, ale její text je poměrně závažný, neboť každý věk sice má své hrdiny, ale „nejhorší je ten, který nemá žádné“. Refrén „kdo vytáhne meč z kamene, kdo dá ruku do plamene, kdo přinese oheň, kdo nikdy neodvolá“ má díky zajímavým vokálům téměř středověký nádech a bez nástrojů by klidně mohl fungovat jako prastarý chorál. Jedeme v autě je přímočarý nářez, který na koncertech spolehlivě rozhýbe publikum, i když slova „nad obzorem houby oznámily změny, lidi v krámech rabujou věci už bez ceny“ opět donutí k zamyšlení. Podobně si to hrne dopředu i následující Plán. Jericho je dalším ze starodávných příběhů, které Znouze dokázala odvyprávět i na mimořádně krátké ploše, stejně tak jako Kovboj jménem Dan. Vlak do Ženevy je odlehčenou srandůvkou, vypráví o agentovi a ženě, kteří se potkají právě v onom vlaku. I Jára Cimrman by zajásal nad téměř absolutním rýmem „ona se tváří, že neví, ve vlaku do Ženevy“. Federální je zpěvem slovenských punkerů, ovšem punkerů (či spíše pankerů) v krojích, hulákajících po flašce borovičky „aj my sme pankeri, od topánok po pery“. Trosečníci je podobnou kritikou jako úvodní dvě písně: „Už nevíme, co chceme, jen ať je to hned, je za pět minut dvanáct a zítra možná svět skončí v plameni, anebo pod vodou“. Z textu Nejlepší ze všech světů zamrazí, když Golda vzpomíná na slova svého dědy: „Ze všech světů nejlepší máš, věř mi je to tak, a lepší nežli nebýt může být i koncentrák“. V písni Šroubek zase pro změnu vzpomíná Déma na své dětství a dospívání a konstatuje, že „jsme jen malé šroubky v nějakém stroji“. Ziggy Boy má „každý oko jiný, jak má David Bowie“. Postfederální navazuje na Federální: „tak sme vyšli ze dverí do světa čo uverí, že sme dobrí pankeri… od bot po rty… z porty“. A zbývá jen závěrečný Avignon, který jako by odrážel samotné fanoušky skupiny, kteří jsou až neuvěřitelně různí – pankeři, či folkaři, rockeři a pivaři: „někdo má rád disco, jinej má rád punk, někdo vzácný známky sbírá, jinej koupí tank“ a dodává jen, že „jsem tu rád, spoustou věcí si nejsem jistej, ale touhle jedinou – snad“. Prostě Znouze vydala další skvělou desku, kterou stojí za to pouštět často. Kvality tohoto počinu totiž vystoupí na povrch právě opakovaným poslechem. Je pozoruhodné, kolik toho Znouze dokáže sdělit na pouhých 38 minutách. A navíc již se třemi křížky existence na krku. Klobouk dolů, pánové!

 

Vojtěch Petržilka

 

Tipy na hudební novinky 5

Tipy na hudební novinky 4

Tipy na hudební novinky 3

Tipy na hudební novinky 2

Tipy na hudební novinky 1