CD 11905 – CD 11909
Americká rocková scéna je vzhledem k velikosti Států bohatá na množství talentovaných hráčů i skupin, kteří nejsou evropskému publiku příliš známí, vyjma zasvěcených fajnšmekrů. Často je to zaviněno tím, že jim publicisté nevěnují dostatečnou pozornost, a že se jejich nahrávky nedostanou do evropských hitparád. A někdy může být na vině i to, že na starém kontinentu nekoncertují, protože jim americký trh bohatě stačí.
King’s X ale nejsou tento případ. Hudební tisk se o nich často zmiňuje a i v našem Muzikusu bylo svého času značné množství rozhovorů a článků o této skupině. V Evropě hráli už na začátku 90. let jako předkapela AC/DC a od té doby se sem pravidelně vracejí. Jen u nás zatím stále nehráli. A ve Státech mají početnou fanouškovskou základnu, chtělo by se říct od 0 do 100 let věku. Jde o podobný fenomén, jako jsou například Grateful Dead nebo Dave Matthews Band, kterým se, aniž by se snažili jakkoli podbízet, povedlo zaujmout široké masy. Baskytarista Jeff Ament z Pearl Jam o nich dokonce prohlásil, že „vynalezli“ grunge. A vůbec se jim často dostává uznání z řad dalších hudebníků. Tedy by se mohlo zdát, že King’s X tvoří hudbu pro muzikanty. Jenže opak je pravdou. Ač jsou všichni tři zúčastnění hráči velmi zdatnými instrumentalisty, nedávají své hráčské dovednosti za každou cenu na odiv. Kytarista Ty Tabor nepotřebuje neustále hrát krkolomná sóla a ohromovat rychlou hrou, baskytarista Doug Pinnick především „tvrdí muziku“ a bubeník Jerry Gaskill dohlíží na to, aby písně především „odsejpaly“. Z tohoto popisu se může zdát, že půjde o monotónní nudu, ale pozor! K tomuto jednoduchému základu připočtěte vokály všech tří členů a inspirace ze všech možných žánrů. King’s X nedělá problém propojit hutný, téměř metalový spodek s beatlesovskými vícehlasy, tvrdým funkovým rytmem a netuctovými, přesto ale chytlavými sólovými melodiemi, které má na svědomí zejména černošský baskytarista Pinnick a jehož specificky zastřený hlas má blízko k soulu a blues. Však se také jedná o zkušené hráče, kteří v době, kdy tuto skupinu založili, měli už něco odehráno, navíc baskytaristovi a bubeníkovi bylo v době vydání prvního alba již přes třicet let.
Debutové album Out of the Silent Planet vzniká ještě na sklonku 80. let a přináší kolekci deseti písní. O jeho síle nejlépe vypovídá fakt, že většinu materiálu hraje skupina dodnes na koncertech. Hitovku Goldilox s předivem kytarového vybrnkávání mají fanoušci natolik zažitou, že si ji za doprovodu skupiny odzpívají na koncertech sami, včetně trojhlasé harmonie, jak dokazují koncertní alba. Nezaostávají ani ty další: svižná Power of Love, plně poplatná pop rocku 80. let, Sometimes, hrnoucí si to dopředu ve středním tempu, nebo What is this?, která nejlépe ukazuje, kam se bude tvorba Králů ubírat dál. Do uší se navíc zaryje i netypicky nazvučená baskytara, která je oproti jiným nahrávkám této doby dost výrazná a často i zkreslená. Ještě dodejme, že název alba je vypůjčen od C. S Lewise, známého autora křesťanské literatury, ale také sci-fi a fantasy knih, jako jsou Vesmírná trilogie nebo Letopisy Narnie. Méně známá je pak jeho činnost na poli jazykovědy, ale i to by se slušelo připomenout. Ke křesťanské tématice mají blízko i texty skupiny.
O rok později vypouštějí do světa druhé album, nazvané Gretchen Goes to Nebraska. Ukazuje některé nové prvky v hudbě tria, přináší nové vlivy, zejména gospelu a psychedelie a na první poslech není tak hitové, jako debut. Mnohými fanoušky i kritiky je právě toto album označováno jako nejlepší z diskografie skupiny. Otvírák Out of the Silent Planet osciluje někde mezi funkovými riffy á la Jimi Hendrix a komplikovanou stavbou písní kanadských Rush. Zajímavou zvukovou inovací je elektrický sitár, který skladbě dodá na tajuplnosti. Dále přináší rychlou pecku Over My Head, za kterou by se nemusel stydět ani Prince (Doug Pinnick je mu v té době navíc i docela podobný). Následuje pomalá skladba Summerland, ve které se zajímavě proplétají vokály, a která byla ve své době úspěšným singlem. V převážně akustické The Difference (in the garden of St. Anne's-on-the-hill) řádně vynikne hlasové kouzlení tria, něco na způsob CSN&Y. Na rockovější strunu hrají písně jako Everybody Knows a Little Bit of Something nebo I’ll Never Be the Same. Mission zpočátku klame kostelními varhanami, po chvíli se ale rozjede ve středním tempu, pro toto album docela častým. Ani ty nejrychlejší písně se nikam moc neženou. Poměrně často se v nich objevuje vybrnkávaná, mírně zkreslená dvanáctistrunná kytara a stejně tak i dvanáctistrunná baskytara. Texty se drží křesťanské tématiky, ale v Mission se opírají do televizních evangelíků a zatěžkaná skladba Pleiades se zabývá upálením Giordana Bruna. Zrovna tuto píseň bych si troufl označit za vrchol alba. Pomalé tempo, pomalu houstnoucí atmosféra, rozkouskovaně znějící kytarový motiv a všudypřítomné vokály – pravá esence hudby King’s X. Zvukově je skupina čím dál méně poplatná osmé dekádě, což je patrné hlavně v druhé půli alba, kde se ukazuje, že slova Jeffa Amenta ohledně King’s X a grunge nebyla daleko od pravdy. Možná právě toto album inspirovalo zvuk zásadních grungeových alb Ten a Nevermind.
Třetí album Faith, Hope, Love vyšlo v říjnu 1990. I toto album je řazeno k tomu nejlepšímu z tvorby skupiny, která tu zvolna opouští typický osmdesátkový rock. We Are Finding Who We Are má dokázat, že v souvislosti s názvem skupina definitivně zjišťuje, co jsou doopravdy zač. It’s Love byla vybrána jako jeden ze singlů, sólový zpěv si tu střihne kytarista Ty Tabor, v refrénu nás čeká trojhlasá harmonie beatlesovského modelu. Pro I’ll Never Get Tired of You je příznačný zvláštní, meditativní začátek a opět dech beroucí hlasy v refrénu, který vyloženě pohladí. Valčík Six Broken Soldiers premiérově odzpívá od bicích Jerry Gaskill. Moanjam uhání s větrem o závod a většinu stopáže pro sebe urve kytarista. We Were Born to Be Loved funk-metalově pulzuje, opět upoutají pozornost hlasy, tentokrát vedené způsobem kánonu a pohybující se v obzvlášť vypečených souzvucích. Zaujmou i rafinované rytmické akcenty, které se nepředvídatelně vynořují v průběhu skladby, a opravdové rytmické orgie v její druhé půli. Titulní pecka Faith Hope Love přesahuje devět minut a sólo Tye Tabora ne a ne skončit. Jeden se až diví, co je schopen z těch šesti strun vyždímat. Album sice ve své době nezaznamenalo takový úspěch, jako to předešlé, ale časem jeho kvality docenilo mnoho posluchačů. Rozhodně představuje instrumentální vrchol tvorby.
Bezejmenné čtvrté album z roku 1992 je poslední nahrávkou, kterou jim produkoval Sam Taylor. Je zároveň jedním z nejslabších alb diskografie a tím pádem nejméně výrazné album této kolekce. Ale to ještě neznamená, že by se jednalo o nějaký vyložený propadák. Desce bohužel chybí výraznější nápady, žádný vyložený hit se nekoná, je tu patrná i určitá únava a vyčerpání, ba i tápání, kam se vlastně hudebně vydat. Přesto se ale pár slušných písní najde a za zmínku jistě stojí Prisoner s chytlavým refrénem, rychlá Chariot Song a nebo singlovka Black Flag. Znatelné je ale určité přitvrzení zvuku a zjednodušení kompozic. Ale až na dalším albu skupina zúročí dosud nabyté zkušenosti.
Dogman, poslední CD tohoto box setu, vyšel v roce 1994 a i toto album patří k tomu nejlepšímu, co nám Králové naservírovali. Od natáčení si dopřáli roční pauzu, poctivě brázdili Státy i Evropu a poté se opět zavřeli do studia, tentokrát pod dohledem Brendana O’Briena, jehož producentské zásluhy čítají řadu ocenění napříč různými žánry. Však pod jeho taktovkou nahrávali Bob Dylan, Bruce Springsteen, Pearl Jam, Kansas, Aerosmith, Soundgarden, Audioslave, Red Hot Chili Peppers, Limp Bizkit, The Offspring a třeba Korn.
Už od prvních tónů úvodního valivého záseku Dogman, připomínajícím stavbou Black Dog od Led Zeppelin, je víc než jasné, že se od minulého alba ledacos změnilo. Hutný zvuk tria umocnilo ještě to, že kytarista s basákem podladili nástroje až na Cis. Zvukově se album blíží tvrdě metalovým spolkům, ale jinak jsou všechny typické prvky tvorby skupiny na svém místě a důkladně vyvážené. Co dalšího už při prvním poslechu vyplyne na povrch, je výrazné zpomalení temp skladeb. Převažují pomalejší, zatěžkané groovy, ale dojde i na necelou minutu trvající punkovou vyřvávačku Go to Hell. Z dalších, rychlejších kusů je tu třeba téměř popově znějící Pretend s vtipně zařazenou citací uriášovské hymny Lady in Black, nebo rock’n’rollová Complain, která čítá rafinovaně použitá, chvilková zpomalení tempa a stop timy. Shoes odpálí zpěv všech tří členů, náhle utnutý nástupem důrazné instrumentální artilerie. Flies and Blue Skies je jednou ze dvou balad, které se na albu nacházejí. Procítěný zpěv střídá vypjaté, též podobně procítěné kytarové sólo, jedno z mála sól na této desce. Tou druhou je ke konci stopáže zařazená Cigarettes. Sunshine Rain stojí někde na půli cesty mezi soulem a popem, samozřejmě ani zde skupina neubírá z nastavené tvrdosti. K nejtvrdším, ale zároveň nejpomalejším peckám patří Black the Sky, kde nechává Pinnick naplno vyniknout své bluesové cítění a kytarista sází hendrixovské akordy, a Human Behaviour s jednoduchým zasekávaným riffem. Závěr písně s temným, chromatickým postupem a sborovým „hoo“ zaručil headbangerům v publiku jejich chvilku. Podobně stavěný riff nalezneme i v Don’t Care, tam si na své přišel především bubeník se zběsilými breaky v závěru písně. A aby toho po tom vydatném, těžkotonážním nářezu nebylo málo, zařadila skupina na závěr alba píseň Manic Depression z dílny Jimiho Hendrixe. Netřeba dodávat, že originálu nic nedluží, Tabor navíc přispěje skvělým sólem, které na kytarovou ikonu dost upomíná. Přes veškerou tvrdost se jedná o zvláště pozitivně znějící hudbu, ne nepodobnou některým dobovým metalovým skupinám, ovšem s velmi důležitou nástavbou inspirací z dalších žánrů, i již zmíněného grunge, který právě v roce 1994 prožíval svůj vrchol. Však vzpomeňte alespoň na Soundgarden, kterým jsou zvukově King’s X nejblíže a je Vám jasné, že i oni patří mezi zásadní skupiny deváté dekády. Jen se na rozdíl od grungerů neutápí v depresích, ale optimisticky září, byť dřívější křesťanská tématika v textech ustoupila tématům všedního života.
King’s X následně vydali ještě deset alb, od toho posledního sice již uplynulo osm let, nicméně skupina stále koncertuje a její členové se věnují značnému množství projektů. Navíc to vypadá, že po letech koncertování se jim zachtělo opět něco natočit, a tak se poslední dobou objevují zprávy, že pracují na dalším albu. Doufejme, že udrží nastavenou laťku kvality, neboť i dosud poslední album XV obsahovalo skvělé pecky.