Počteníčko o dobré muzice...
A co víc? Tu muziku si u nás můžete půjčit!
Co nového v hudebním?
(Kliknutím na název alba zjistíte jeho dostupnost. Pokud je dokument půjčený, můžete si ho po přihlášení do čtenářského konta zarezervovat, pokud půjčený není, můžete si ho nechat připravit pomocí služby Objednávka knih/CD/DVD.)
CD 12018 - CD 12019
Black Star Riders - The Killer Instinct
Black Star Riders na svém druhém albu plynule navazují na album debutové (CD 11314). Nečekejte žádné výrazné inovace, ty by této hudbě stejně ani neslušely. Jediná výraznější změna proběhla na postu baskytaristy, Marca Mendozu nahradil Robbie Crane. Hudebně se opět vezeme na vlnách hard rocku s občasnými výlety k irské melodice, patrné hlavně v pumpujícím shuffle Soldierstown a Turn in your arms. Jako singly byly vypuštěny písně The Killer Instinct a Finest Hour, které jasně reprezentují typický zvuk pohrobků Thin Lizzy – melodický hard rock ve své nejčistší podobě, s typickými kytarovými dvojhlasy a chytlavými refrény. Na rozdíl od prvního alba se tu ale nachází i jedna pomalá věc s názvem Blindsided, z trochu tvrdšího soudku je potom vypalovačka Sex, Guns & Gasoline. Bonusové druhé CD obsahuje ještě další dvě pecky a čtyři songy v akustické podobě. Zpěvák Ricky Warwick se v textech drží témat ze života a jasně dává najevo, že se jako textař stále zlepšuje.
CD 12149
Punch Brothers - The Phosphorescent Blues (2015)
Progresivní bluegrass, hlásí škatulka pro tuto skupinu. Slovo progresivní bývá často nadužíváno a to do té míry, že často se ono progresivní stává spíše regresivním. Progres znamená pokrok, tedy pohyb vpřed. Pro hudební žánry to znamená zejména jejich křížení, což je jedním ze základních principů hudby minulého století a století jednadvacáté v tom úspěšně pokračuje. Punch Brothers na své čtvrté řadovce přicházejí s dost neobvyklými kombinacemi. Nástrojovka sice čítá typické akustické nástroje jako je banjo, mandolína či housle, mandola nebo bouzuki, ovšem k tvorbě skupina přistupuje o mnoho vynalézavěji, než většina jejich indie folkových kolegů. Na albu nezaslechneme nic, co by alespoň náznakem připomínalo klasické country nebo folk, jako například u prvních alb Mumford & Sons, jejich skladby rozhodně nejsou prvoplánové halekačky s výraznými refrény. Už jen to, že otvírák alba Familiarity přesahuje deset minut, ve kterých se rozhodně nebudete nudit. K hbitému vybrnkávání banja se nejprve přidává hlas tahouna skupiny mandolinisty Chrise Thilea, jehož barva i způsob zpěvu a vedení melodie odpovídá indie folkovému stylu. Ale již jakýsi elektronický hluk v pozadí dává tušit, že uslyšíme něco trochu odlišného. A je to tak. Skladba pokračuje výraznými rytmickými akcenty a zvláštními akordy. K hlavnímu hlasu se přidávají v podmanivých harmoniích další. Píseň si to pak šine kupředu v takřka tanečním rytmu, jen je to celé hrané na akustické nástroje. Ovšem s takovou intenzitou, že ani nepostřehnete, že v ní po většinu stopáže absentují bicí. A na podobná překvapení budeme narážet po celou dobu alba. Už jen zařazení krátkých skladeb od Clauda Debussyho a Alexandra Scriabina dává tušit, že hudební chutě Punch Brothers bluegrassové zařazení zdaleka přesahují. Ale i aspiranty na hity bychom tu našli, zejména čtvrtou I Blew It Off s vokálním kouzlením v refrénu po vzoru CSN&Y, i hned následující funková Magnet, která Vás rozhodně nenechá v klidu. Country blues se nejblíže dotkne lidovka Bow Weevil. Možná zjistíte, že na žánrovém zařazení až tak nezáleží. Na albu probleskují i vlivy jazzu, minimalismu, folku naprosto přirozeně a tvoří velmi originální směs. Album produkoval legendární T-Bone Burnett, držitel mnoha cen, multiinstrumentalista, kdysi spolupracovník Boba Dylana, též ale producent Allison Krauss, Cassandry Wilson, Roberta Planta, Roye Orbisona, Krise Kristoffersona, ale též recesistické skupiny Spinal Tap a soundtracku k seriálu True Detective (u nás jako Temný případ). A s vydavatelstvím Nonesuch Records, vydávajícím i world music a jazz jednoduše víte, že jste v dobré společnosti.
CD 12154
Elder - Dead Roots Stirrin
Elder. Starší. Tohle slovo může vyvolávat různé asociace - stařešina, rada starších. Zcela jasně vidím, jak sedí ve wigwamu, mlčky si podávají dýmku míru zahaleni mírkou dýmu a jen tak po očku pokukují po Vás, novém příchozím. Jestli vůbec budete vpuštěni na území jejich kmene. Dead Roots Stirring je druhé album této stoner/doom metalové party z Bostonu se silnými vlivy psychedelického rocku. Na padesáti minutách se rozprostírá pouhých pět skladeb.
Gemini začíná zapnutím zesilovače, a už se do toho opírá hutný kytarový akord v monotónním rytmu, což záhy podpoří hutná basa a pomalý, důrazný bicí doprovod. Kytara přechází do vyhrávky a s první minutou přichází i zpěv. Nachraplaný, nařvaný, ale melodický. Skladba plynule střídá různé riffy, přes metalovou hutnost se tu objevují i durové postupy, takže to není zas až taková temnota. Ve čtvrté minutě tempo zrychlí a ke slovu se dostává sólice páně Nicka DiSalva. Tempo i motivy se změní ještě několikrát, skladba nemá daleko ke space rockovému jamu.
Titulní Dead Roots Stirring pokračuje v nastoleném valivém tempu a la Black Sabbath ve svých nejpomalejších okamžicích. Prim hraje zkreslená basa, pak tajemnou atmosféru rozřízne ještě tajemnější kytarová melodie. Po chvíli přichází zpěv a s ním další změna riffu. Skladby nemají refrény, spíše sází na melodické vyhrávky a změny motivů mezi slokami, což je přinejmenším nezvyklé. Dead roots střídá změny pomaleji, ale nic se dlouho neopakuje a skladba stále přináší nové a nové riffy.
Třetí skladba, pojmenovaná III. je instrumentálka s akustickou kytarou, temnými údery kotlů a chytlavou kytarovou linkou navrchu. Tady se pracuje ještě více s opakováním hlavního motivu, až dokud se Vám řádně nezaryje do hlavy. V polovině se přidává basa s bicími a je tu další space rockový jam.
I předposlední The End svědčí o důsledném promýšlení jednotlivých skladeb. Song je oproti předešlým třem o něco rychlejší. Zpěvu je pomálu, za to kytarových sól a vyhrávek si užijete dost a dost. Ovšem nejde o sólování nijak bezhlavé, DiSalvo se soustředí na melodie. Ke konci dojde na obzvlášt vytvrzené riffy.
Závěrečná Knot jde rovnou na věc. Nejrychlejší, nejchytlavější a druhá nejdelší skladba na albu. Ale také nejčlenitější, co do množství rytmických vychytávek. Baskytarista Jack Donovan i bicman Matt Couto se tu do sytosti vyřádili. I tenhle útvar mění tempo a náladu, od "veselého" začátku k téměř "morbidnímu" riffu uprostřed, osamělému vybrnkávání zkreslené kytary a další psychedelické ploše, díky níž album skvěle graduje.
Elder doporučuji především fanouškům Black Sabbath a jejich následovníků, ale také fandům takových Tool, Neurosis, Isis a dalších, metalově alternativních spolků. Nebudete litovat.