A právě na něm vychází i tento debut. Bezejmenné album skupiny, usazené ve Švédsku, představuje šťavnatý mix psychedelického rocku, okořeněného bluesovým feelingem. Vzbudilo slušný rozruch a můžeme jej směle označit za jedno z nejlepších alb roku 2014. Deset pecek, prověřených na koncertech Vás rozhodně nenechá v klidu. Album důrazně otevírá song High Class Woman, kde Vás nenápadná, postavou drobná Elin, nenechá ani na moment na pochybách, že je majitelkou velkého hlasu s netušenými možnostmi. Pod ním pulzuje spolehlivá rytmika, ani kytarista není žádné ořezávátko. Po celou stopáž bude plivat jeden ohnivý riff za druhým, na to vemte jed! Ain’t no Change přináší rychlé tempo a výraznou melodii, Jupiter je perfektní ukázkou nejlepší psychedelické tradice, kytara okořeněná fuzzem a kvákadlem Vás spolehlivě přenese do jiné doby. Black Smoke přináší dočasné zklidnění, zde se dostáváme až někam do soulové polohy a Elin si to očividně užívá. Píšu dočasné, protože píseň několikrát změní tempo až k typickému bluesrockovému boogie. River je parádní bluesovou baladou v rytmu valčíku, ve kterém setrváme i ve vypjaté No Hope Left for Me. Zdvojený vokál jí ještě dodává na naléhavosti a kytara, okořeněná tremolem, zase na psychedeličnosti. A jen, co by se jeden chtěl zasnít, přichází další tvrdší bluesrock v písni Devil Man a Elin se co do výrazu převtěluje do Janis Joplin. Astralplane opět na moment zklidní, ale opravdu jen na moment, protože již po krátkém kytarovém intru nastolí tvrdé blues. V Gypsy zase pro změnu ožívá Jimi Hendrix (i když, ne že by na desce nebyl jeho duch alespoň napůl přítomen), závěrečná pomalá pecka Little Sun je příjemným rozjímáním na závěr s důrazem na gradaci. K CD je připojeno i koncertní DVD se záznamem Live At Hammer Of Doom Festival 2013, na kterém se nacházejí i písně, které předtím skupina vydala na singlech. Zde si můžete vychutnat i koncertní podobu několika písní z alba, zde prodloužené o kytarová sóla a společné jamování.
Upozornění: Bluesový prášek je možno brát v libovolném množství i několikrát denně. Mezi jeho žádoucí účinky patří například nekontrolovatelné záchvaty čiré radosti.
CD 11917
…And You Will Know Us by the Trail of Dead – Source Tags & Codes
Skupina s nejdelším názvem, se kterým jsem se kdy měl možnost setkat, a s kultovním postavením hned v několika žánrech. Za nějakých dvacet let, co Trail of Dead brázdí zeměkouli, totiž prošli velice zajímavým vývojem. Od post hardcoreových a noiseových začátků se dlouhou cestou, lemovanou již devíti řadovými alby a celou řadou EP a singlů, propracovali k hudbě, která v sobě mísí prvky alternativy, art rocku a filmové hudby.
Třetí, dnes již kultovní zářez Source Tags & Codes je rozkročen někde mezi punkovými explozemi a melodickou post hardcoreovou scénou přelomu tisíciletí. Trail of dead Vás v jednu chvíli ukolébají k spánku, aby Vás vzápětí nečekaně propleskli. Jejich písně se různě lámou a tříští, náhle mění tempo i motivy, ale při opakovaném poslechu zjišťujete, že to všechno dává smysl. A to i přesto, že u hlavního mikrofonu se střídají hned tři zpěváci. Nejvíce se sólového zpěvu ujímá ústřední postava skupiny, Conrad Keely, jehož projev i vedení melodie je místy blízko Robertu Smithovi z The Cure. Kromě zpěvu hraje na kytaru a občas sedne za bicí, takže jsou na pódiu hnedle bubeníci dva, což dokáže řádně nakopnout už i tak dost energickou partu. Jason Reece je druhým nejvýraznějším hlasem a jinak především bubeníkem, baskytarista Neil Busch zpívá poctu prokletým básníkům nazvanou Baudelaire, která patří k nejchytlavějším momentům alba, a pomalu se rozjíždějící Monsoon, ve které si na své přijde i bubeník. Alternativní a indie hity potom zastupují songy jako Another Morning Stoner a How Near How Far. Homage je punkovým nářezem utrženým ze řetězu. V Heart in the Hand of the Matter se ke slovu dostane i klavír, při bližším zkoumání této scény na jeho zapojení není nic nezvyklého, ale tak jako tak mezi zboostrovanými kytarami působí přinejmenším zvláštně. Dojde i na saxofon a smyčcové nástroje. Mezi písněmi občas nejsou ani pauzy, jen ruchy, ze kterých vystupují různé hlasy, kytarové vazbení, leckdy přerušené zasněným vybrnkáváním, častěji ovšem hlukovou stěnou a klopotným rytmem bicích. Album má sice lehce přes 45 minut, ale nápadů je v nich napěchováno tolik, že si o opakovaný poslech řekne samo. Navíc i po stránce dramaturgické dává smysl, rázný začátek, pak dočasné zklidnění, punkové kousky uprostřed, poté pozvolné budování atmosféry až k art rockové titulní skladbě.
O něčem jiném jsou další dvě alba v našem fondu, The Century of Self (CD 11918) a zatím poslední album IX (CD 19918), která představují skupinu v klidnějším, alternativně rockovém rozpoložení s větší inspirací ve filmové hudbě, kterou nechali nejvíce vyniknout právě v závěru posledního alba. Za zmínku stojí i grafika obalů alb, především pak ono Century, které nakreslil Conrad Keely a vystačil si jen s propiskou.
CD 12025
Bob Dylan – Shadows in the Night (2015)
Nahrávat převzaté písně není nijak zvláštní jev. Záměrů za tím může být celá řada. Od vyplnění pauzy mezi řadovými deskami s autorskou tvorbou, přes vzdání holdu svým vzorům až po pouhé tahání peněz z peněženek fanoušků. V posledních letech se s těmito počiny doslova roztrhl pytel. Převzatou tvorbu nalezneme na posledních albech Erica Claptona (CD 10217, CD 11312, CD 11748), Diany Krall (CD 12027), Bryana Adamse (CD 12024), Carlose Santany (CD 10304) i Robbieho Williamse (CD 11621). Někteří ctí tradici, pokud jde například o swing, jako v případě Williamse, někteří nahrají převzatý materiál zcela odlišným způsobem, tak jako to udělal Peter Gabriel na albu And I’ll Scratch Yours (CD 11499) nebo Dr. John s písněmi z repertoáru Louise Armstronga na albu Ske-dat-de-dat (CD 12147), jenž neváhal většinu písní rozebrat do poslední noty a zahrát úplně odlišně, než jak je známe od legendárního trumpetisty. Takový přístup ovšem vyžaduje zkušeného aranžéra. Někdy se jen přetočí starý materiál z bývalého působiště některých členů, jen s moderním zvukem a takřka nulovou invencí a vyjde z toho zbytečnost, jako je The Purple Album od Whitesnake (CD 12090). A to jsem zmínil jen několik málo z těchto počinů, však si zkuste ve vyhledávacím katalogu zadat slovo „coververze“ do klíčových slov.
A jak se převzatých písní zhostil Robert Zimmerman? Vpravdě příjemně překvapil. Když totiž ohlásil, že se pouští do písní, které zpíval Frank Sinatra, vzbudil rozporuplné reakce, směřující především ke zpěvu. Dylan nikdy nebyl žádný slavík a v posledních letech se jeho projev nedá označit jinak, než krákorání starého havrana, nicméně je to právě zpěv, co při prvním poslechu příjemně překvapí. Dylan se totiž ve svých 75-ti letech rozhodl, že všem dokáže, že zpívat přeci jen umí. Takhle čistý hlas předvedl dosud snad jen na desce Nashville Skyline (CD 03924). Ze Sinatrova repertoáru vybral převážně balady a zhostil se jich na jeho poměry nečekaně procítěným projevem. Zpěvu, na který středobodem celého alba, je přizpůsoben i hudební doprovod. Hrají zde hudebníci z Dylanovy doprovodné skupiny, kteří tu dokazují, že jim není cizí žádný žánr, ať už se pohybují na folkrockovém, bluesovém, či country teritoriu. Country tu jen vzdáleně naznačují klouzavé tóny a typické vibrato steel kytary, ale převážně se hraje ve swingovém duchu, i když ne vyloženě tak, jak to slýcháme od skutečně jazzových hráčů. Skromný doprovod skupiny je občas obohacen o dechové nástroje, ale ani big band nečekejte. Sestava tří pozounů, dvou trubek a dvou lesních rohů jen podtrhuje komorní vyznění alba.
Zajímavostí je i způsob nahrávaní písní. Nahrávalo se živě bez použití sluchátek a snímací mikrofony byly umístěny tak, aby je z Dylanovy pozice nebylo vidět, tedy poměrně daleko od akustických nástrojů. Jen u těch, které vyžadovaly zesilovač (v tomto případě jen steel kytara a dvě elektrické) byly mikrofony blízko u reproduktorů. To pomohlo docílit přirozeného zvuku, který už posléze nebylo třeba upravovat. CD má tak jinou dynamiku, než na jakou jsme dnes zvyklí, a nutno přiznat, že výsledný zvuk je velice příjemný, nenáročný na uši. Celou nahrávkou se line příjemně ospalá melancholie, tempo se příliš nemění. Ona ta melancholie je přítomná už v tématech textů, často pojednávajících o osamění či odloučení. Ideální nahrávka pro večerní odpočinek, třeba u sklenky dobrého vína. Možná právě tak opravdu doceníte Dylanovy verze písní, jako jsou I’m a Fool to Want You, Autumn Leaves, The Night We Call It a Day, Full Moon and Empty Heart nebo That Lucky Old Sun. I obal alba je stylizován do podoby příznačné pro nahrávky, které v 50. letech vydával jazzový label Blue Note, tedy pokud jste obeznámeni s touto značkou, můžete už na první dojem odhadnout, co Vám tato deska přinese.
CD 12077
Unknown Mortal Orchestra – Multi-Love (2015)
Skupiny z jižní polokoule mají dosti zvláštní uchopení hudebních žánrů. Kromě australských Tame Impala, kteří se svojí snovou psychedelií již úspěšně pobláznili davy, je další velice zajímavou formací Novozélandsko-americký Unknown Mortal Orchestra. Od názvu, přes výtvarnou podobu obalů alb, až k hudbě samotné, představují velmi svéráznou podobu současné scény. Multi-Love je již jejich třetí album, předešlé, pouze číselně označené II. se v našem fondu již nějakou dobu nachází (CD 11309).
A jaká, že ta hudba vlastně je? Především velmi obtížně zařaditelná. Najít pouhou jednu škatulku je nemožné. Skupina si bere tu trochu z psychedelie, tu z indie rocku, na novince se dají vystopovat i prvky soulu, i pozapomenuté styly počátku 90. let jako shoegaze nebo dream pop si tu našly své místo. Například v singlovce Can't Keep Checking My Phone je zcela nepřeslechnutelný vliv taneční hudby. Titulní Multi-Love v úvodu alba s klávesovým začátkem a la Supertramp přináší zase úplně jiné inspirace. V Extreme Wealth and Casual Cruelty se mísí indie folk s náznakem latinskoamerických rytmů a hostující saxofon to ještě příjemně dokreslí. The World is Crowded dokreslují opět klávesy a melodika, jak vystřižená od hvězd Motownu, jako byli například Issac Hayes nebo Barry White. Asi nejvýraznějším kouskem je svižnější, ale ne zas až tolik, sedmá píseň Stage or Screen, v níž se naprosto jasná, hitová melodie tříská s neobvyklými postupy, aby ji nakonec náhle utnul psychedelické bublání kláves. V Necessary Evil nejvíce vynikne úsporná rytmika, která po celou desku jen poctivě, velice minimalisticky odměřuje čas. Dechová sekce opět připomene ten sedmdesátkový soul. Úplný závěr obstará sedmiminutovka Puzzles s rozjímavou akustickou kytarou v úvodu a na poměry této formace poměrně tvrdými riffy.
Nečekejte ale žádný heavy metal, spíše starý dobrý garážový rock. Všudypřítomné elektronické efekty nezvyklým způsobem deformují přirozený zvuk nástrojů i zpěv kytaristy a hlavního autora Rubana Nielsona, jehož ledabylý pěvecký projev dává úplně nový rozměr slovu mumlat. Líná, ospalá atmosféra se line celým albem, a během přibližně 42 minut si Vás dokonale získá. A to vůbec ne vlezle, prostě kouzlu těchto samotářů, pro které je svět moc přelidněný, aby se vůbec obtěžovali vyjít ven na ulici, podlehnete, a možná si toho nejprve ani nevšimnete. Ale věřte, že se k té zvláštní, zasněné desce ještě vrátíte.
