18. leden 2018, den poslední exkurze frekventantů v rámci zimního semestru 5. ročníku Univerzity třetího věku při Městské knihovně Louny.

Sraz: Praha, stanice metra Hradčanská

Čas: 9:00 hod. SEČ (zimní počítání)

Cíl: Břevnovský klášter, objekt, který si zcela jistě a po zásluze vyslouží obdiv všech návštěvníků.

Po prezenci jsme se vydali ke Královskému letohrádku na tramvaj č. 22. Cestou jsme si připomněli několik míst z minulé výpravy, kupř. Píseckou bránu, dům Alice Masarykové a také dům ministerského předsedy Malypetra.

Paní profesorka Földesová nás také upozornila na dvě stavby, které budeme v průběhu jízdy tramvají míjet.

První z nich je restaurace a tančírna Na Marjánce, opěvovaný to objekt z písně Karla Hašlera, jenž zde často pobýval. Ke známým hostům patřil i básník Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny za literaturu.

Druhý objekt, rovněž hostinec, nesoucí název U Kaštanu, je místo, kde se v dubnu 1878 konal ustavující sjezd organizace českých sociálních demokratů v rámci celorakouské sociálně demokratické strany pod názvem „Sociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku“.

Na zastávce Strahovský klášter opustila naše výprava příjemné prostory tramvaje a sychravým počasím vyrazila k cíli. Před hlavní bránou nás paní profesorka seznámila s několika fakty a zajímavostmi o klášteru. Potom jsme vkročili do samotného objektu, kde nás svěřila do rukou místního průvodce. Nepochybuji o tom, že všichni z nás ocenili a obdivovali nejen jeho faktické znalosti, ale rovněž příjemné vystupování.

Nedokážu opakovat všechna fakta, příp. legendy, z historie kláštera; ostatně to ani není cílem tohoto povídání.

Šířeji si povězme aspoň o legendě spojené se vznikem kláštera.

Přemyslovec Boleslav II., tehdy ještě neslul zbožný, a Slavníkovec Vojtěch, tehdy ještě nebyl svatý, měli sen, v němž byli Hospodinem vyzváni, by u pramene potoka Brusnice založili klášter. Oba uposlechli a na určeném místě se sešli. U pramene spatřili jelena, který se chtěl napít, ale bránila mu v tom ulomená větev se třemi pahýly – břevno. Vojtěch nelenil, tuto překážku vyňal, voda vysoko vytryskla a nebohý jelen mohl ukojit svoji žízeň. Toto břevno se posléze stalo součástí klášterního znaku.

Považujme tuto událost, datovanou 14. lednem roku 993, dnem založení kláštera.

Nyní se naskýtá otázka; jaká mnišská řehole bude klášter spravovat? Vždyť v celém knížectví žilo roztroušeně jen pár poustevníků-individualistů. Jedno řešení zde ale přece jen bylo. Pražský hrad obývala vedle knížecí družiny a služebnictva již dvacet let ženská řeholní komunita benediktinek. Povolání mnichů stejné řehole se přímo nabízelo a stalo se záhy hotovou věcí. A odkud že oni mniši přišli? Přece, odkud odjinud než z Bavorska!

Teď už scházelo jen jediné, nechat klášter oficiálně schválit vrchností. Kdyže k tomuto aktu došlo? Vězte, stalo se 31. května roku 993 Bulou nejvyššího pontifika papeže Jana XV.

Od této chvíle se mniši benediktini mohli nerušeně oddat modlitbám a své práci.

Opravdu nerušeně? Nahlédneme-li krátce do historie kláštera, zjistíme, že to oni řeholníci neměli vůbec snadné.

Prvních padesát let klášter skomíral bez valného zájmu okolí. Až v letech kolem roku 1045 vnuk zakladatele kláštera kníže Břetislav I. po „vojenské návštěvě“ Polska, nechal klášter přestavět do jeho kamenné podoby. Nechci mu sahat do svědomí, ale možná se trochu zastyděl. Z oné výpravy si totiž z Hnězdna bez dovolení odvezl ostatky svatého Vojtěcha, za což mu bylo církevními hodnostáři notně spíláno. Pokorná omluva a bohaté dary, předané papeži do Říma, mu ale přinesly odpuštění a nově přestavěný klášter v Břevnově navíc vděčnost mnichů.

V průběhu staletí musel klášter a jeho osazenstvo čelit řadě těžkých chvil. Vzpomeňme jen ty nejkritičtější.

Zbraslavská kronika hovoří o tom, že v roce 1310 byl břevnovský klášter těžce poškozen.

V květnu 1420 jej táborští a pražští husité vypálili.

V průběhu třicetileté války v něm střídavě hospodařila vojska obou válčících stran.

V roce 1678 zachvátil klášter požár. Stalo se na den sv. Markéty, které je kostel zasvěcen.

V době, kdy česká šlechta korunovala za svého krále na úkor Marie Terezie bavorského Karla Albrechta, zde bylo ležením francouzské vojsko.

Rok nato pro změnu poškodila klášter císařská vojska Marie Terezie.

Za další dva roky jej nepřátelští Prusové přeměnili v lazaret.

Za napoleonských válek se z něho stal opět lazaret.

Až druhá polovina 19. a první polovina 20. století byly obdobím poměrného klidu, ale ouha!, přišel rok 1950. Opat kláštera Anastáz Opasek byl odsouzen k doživotnímu vězení. Budovy kláštera byly buď poškozeny, nebo v lepším případě ponechány svému osudu. Výjimku tvořily objekty, ve kterých byl archiv Ministerstva vnitra a ta část kláštera, kde se usadila StB pod nevinným označením „Montážní ústav“.

Bylo tu uloženo téměř 18 kilometrů! dokumentů. To představuje v průměru okolo dvanácti listů udání, pomluv a informací o každém z nás.

Od roku 1990 slouží klášter opět svému účelu. Do čela se vrátil opat Anastáz Opasek, klášter i kostel byly z velké části opraveny. Za to patří z velké části dík darům ze zahraničí. Opatství bylo povýšeno na arciopatství. V roce 1997 jej poctil návštěvou tehdejší papež Jan Pavel II.

Teď dejme slovo světlejším obdobím. Když to bylo jen trochu možné, věnovali se benediktini opravám a v dobách klidu i výzdobě objektů.

Ke zvelebení kláštera byli zváni jedni z nejlepších umělců a stavitelů své doby. Mezi jinými vzpomeňme jména Kryštof Dientzenhofer a jeho syn Kilián Ignác, malíř Petr Brandl, sochař Matěj Václav Jäckel, ten je rovněž autorem tří soch na Karlově mostě. Obdiv zaslouží Jan Jakub Steinfels, který mistrovsky vyzdobil strop kostela.

Je čas, abychom si řekli něco o samotných mniších-benediktinech. Ti obývají klášter více než tisíc let a jak vidno, neměli to vůbec snadné. Jejich přednostmi jsou bezesporu pracovitost, vytrvalost, odvaha a v neposlední řadě podnikavost a vzdělání. Důkazem budiž např. to, že už v prvním roce existence kláštera založili pivovar – první v Čechách, věnovali se chovu včel, ostatně proč ne, medovina není špatný artikl.

V současné době přebývá v klášteře 12 mnichů, což je vzhledem k velikosti objektu počet, mírně řečeno, skromný. Je nasnadě, že vhodné prostory jsou pronajaty soukromým firmám, ať už je to Klášterní šenk, Sartoriův konvent, nyní hotel Adalbert nebo zrekonstruovaná barokní oranžerie. V budoucnu údajně přichází v úvahu i klášterní sýpka. V prostorách klášterní prelatury se nachází nejreprezentativnější (hrozné slovo, že?) místnost, Tereziánský sál, s kapacitou 200 židlí, který je využíván k nejrůznějším slavnostem a kulturním akcím.

Teď krátce něco o hlavních svatořečených osobách spojených s klášterem.

První z nich, jak jinak, je sv. Vojtěch, (955(957) – 997) z rodu Slavníkovců, zakladatel kláštera. Během svého života se snažil potírat hlavní neřesti té doby: obchod s otroky, mnohoženství a alkoholismus. Jak jsme se mohli dočíst výše, zaneprázdněným břevnovským mnichům se ale v té době dařilo potírat pouze první dvě.

Další světec je pochopitelně sv. Benedikt z Nursie, (470 – 543), jehož řeholi klášter přijal. Pocházel z měšťanské rodiny. Odešel studovat do Říma, který však opustil zklamán zhýralostí tohoto velkoměsta. V době založení břevnovského kláštera ale Benedikt svatým ještě nebyl, tím se stal až v roce 1220.

Jako třetího vzpomeňme sv. Vintíře, (955 – 1045), přítele přemyslovců Oldřicha a Jaromíra. Údajně byl kmotrem knížete Břetislava I. Pocházel z hraběcí rodiny. V padesátém roce svého života se vzdal všeho majetku, odešel do Svaté země a po návratu se nakonec uchýlil do poustevny Březnice na Šumavě, kde i zemřel. Jeho ostatky jsou uloženy v kostele sv. Markéty v Břevnovském klášteře. Jeho osoba je spojována se zhruba čtyřiceti zázraky. Nejznámější z nich, historka s pávem, je vyobrazena na stropě Tereziánského sálu.

Jako poslední zde máme svatou Markétu, (292 – 307). Narodila se v Antiochii, dnešním Turecku. Její otec prý byl pohanský kněz, který brzy zemřel. Ona se stala křesťankou, což bylo v té době rozhodnutí dost riskantní. Pro její krásu v ní našel zalíbení místní prefekt, který ji, když ho odmítla, dal pod záminkou potírání křesťanské víry mučit a nakonec popravit. V českých zemích je uctívána od roku 1262, kdy v důsledku sucha hrozil hladomor. Z Prahy byl do Břevnovského kláštera vypraven prosebný průvod, ve kterém bylo neseno rameno sv. Markéty. Jakmile dorazil průvod do kláštera, spustil se dlouho očekávaný déšť a úroda byla zachráněna. Na památku bylo Markétino rameno ponecháno v klášteře. V roce 1406 si Břevnovský klášter dal zhotovit pro její rameno Plenář a sv. Markéta je od té doby patronkou kostela.

Tolik o čtvrté výpravě předmětu Prahopis.

 

Ještě pár postřehů, úvah či zajímavostí, jak chcete:

Osobně považuji za pozoruhodné to, že onen legendární jelen, byť byl i žízniv, před oběma muži neuprchl, ale trpělivě čekal, až bude překážka odstraněna.

Potok Brusnice, délka 4,5 km, průtok 120 l/min. Kvalita vody není v současné době Státním hydromeorologickým ústavem pravidelně sledována, poděkujme proto správě kláštera, že pramen není volně přístupný. Potok je v současné době téměř celý uložen v potrubí.

Na soutok Vltavy a Brusnice situovala kněžna Libuše budoucí město Prahu. Viz kniha Aloise Jiráska Staré pověsti české.

Místní pivo nese název Břevnovský Benedict. Pod dohledem technologů z klášterního pivovaru je pod značkou Praha 993 vařeno také v Jižní Koreji.

Sv. Vojtěchu nebylo umožněno na území Čech proti oněm neřestem bojovat a je potírat. Jak víme, byl to Slavníkovec a historie nás poučuje, že neměli ve zdejších končinách od roku 995 zrovna na růžích ustláno. Proto se také, když se vydal z Říma na sever k Baltu, českým zemím velkým obloukem vyhnul.

Jak víme, přebývá v současnosti v Břevnovském klášteře 12 mnichů. Nejmladšímu je 28 a nejstaršímu 84 let. Konvent disponuje 36 lůžky, takže klášter jich má ještě 24 volných. Přijetí je podmíněno pouze několika omezeními: min. věk 18 let, horní hranice je neomezená, zájemce musí být svobodný a obcování s opačným pohlavím je povoleno jen a jen verbálně.

 

A to už je opravdu všechno.

 

Vlastimil Doubrava, 5. ročník