Skupina mimořádně statečných odvážlivců, které neodradilo ani velmi pravděpodobné riziko smrti upečením za živa, podnikla na popud Městské knihovny Louny ve středu 24. srpna výlet na jih (směrem od Loun). Jejich vlastivědný zápal a touha poznat pamětihodnosti městyse Cítolib byly dokonale uspokojeny dvěma domorodci - panem Petrem Kučerou a paní Růženkou Horákovou, kterým patří velký obdiv a poděkování.
Cítoliby barokní a tropické
Pan Kučera, který vykonává úřad cítolibského orlojníka, neobyčejně poutavě a důkladně zasvětil obecenstvo do tajů obsluhy barokního hodinového stroje na věži kostela sv. Jakuba, před dvěma roky zrekonstruovaného do původní krásy. Kromě malých zázraků kovářského, zlatnického, kovoliteckého, tesařského a hlavně hodinářského řemesla bylo úžasné sledovat i to, jak orlojník svému stroji dokonale rozumí, a jak se při výkladu s jeho jednotlivými součástkami a technickými roztodivnostmi doslova mazlí. Bývalá vrchnost - šlechtický rod Pachtů z Rájova, by byla s takovou péčí o svůj dar chrámu a obci jistě navýsost spokojena a odměnila by pečlivého poddaného přinejmenším úřadem panského šafáře.
Po sestupu z 63 dřevěných točitých schodů zpět na pevnou zem se nažhavených zájemců o historii ujala paní Horáková. Přestože v Cítolibech opravdu je co ukazovat a o čem vyprávět, nemá bohužel většina zdejších památek tak přívětivý osud a citlivé správce jako kostelní hodiny. Barokní sochy, které se zachovaly na svých původních místech (řada soch totiž byla do Cítolib dovezena později z různých okolních obcí) je více nebo méně poničena (někdy i ukradena), zámek v rukou italských majitelů je zavřený a chátrá, jeho zahrada pustne. Kdysi výtvarně zajímavá průčelí domů a statků na náměstí mnohdy utrpěla v průběhu let buď zanedbáním, nebo různými úpravami, a tak například stará škola z 19. století dostala nevkusná plastová okna, z ozdob na fasádách často zbyla jen torza, historický pivovar vprostřed náměstí si už můžeme prohlédnout jen na starých pohlednicích a východní frontu hlavního prostranství městyse tvoří kopřivami zarůstající zřícenina socialistické vývařovny.
Kdyby nebylo aspoň nově opravené a na své místo vrácené litinové sochy sv. Jana Nepomuckého, která byla od 50. let až do současnosti ukryta před místními soudruhy a vandaly, asi by srovnání podoby Cítolib před 2. světovou válkou se současným stavem nedopadlo pro dnešní dobu úplně nejlépe.
Poslední část prohlídky - výprava do bažantnice - se nakonec nekonala. Účastníky od ní odradilo stále rostoucí horko, a také informace, že všechny bažanty snědli ruští vojáci v roce 1813. Výlet do tropických Cítolib proto skončil na úřadu městyse nákupem pohlednic a - překvapením. Místní hostince mají až do pokročilých odpoledních hodin zavřeno. Místo reportáže o nich vám proto můžeme nabídnout jen radu. Až se vypravíte do Cítolib, nezapomeňte se zásobit vlastním jídlem a hlavně pitím, nebo raději přijeďte až po 14. hodině...