Bylo, nebylo… Při lovu kolem řeky Střely zahledl kníže Vladislav II. jelena s mohutným parožím. Za kořistí se vydal sám, jelena však nedostihl. Zůstal osamocen bez družiny. Znaven ulehl pod korunu mohutného stromu, kde se mu zdál sen o hadu. Probudil se, avšak jeho život neohrožoval had, ale medvěd. Ve střetu s medvědem zvítězil, šťastně se vrátil domů, odkud vyslal cisterciácké mnichy, aby v těchto místech založili klášter. Na památku, kdy mu had ze snu zachránil život, dostal klášter jméno Plasy. Konec báje.
Výlet za poznáním s lounskou knihovnou
A jak to bylo doopravdy?
První panovnický cisterciácký klášter zakládá kníže Vladislav II. v roce 1144. Příchozí mniši staví na bažině. Na zatlučených dubových pilotech tvoří dubový rošt posypaný břidlicí a na těchto základech vztyčí stavbu kláštera, zprvu dřevěnou. Jedinou kamennou stavbou je románská bazilika z roku 1144-1204.
Již ve 13. století je klášter Plasy velmi bohatý, vlastní 50 vesnic a jedno město. V husitských válkách je klášter vypálen. K obnově dochází až po třicetileté válce, kdy za vojenskou pomoc jednoho z opatů, je klášter vrácen cisterciákům. Začíná 125 let rozvoje a prosperity.
Přestavbu kláštera spustil první opat Kryštof Tengler v letech 1661-1666 a to do barokní podoby. Stavby se ujímá architekt Jan Baptista Mathey. Staví prelaturu „sídlo opata“, sýpku s věží a hodinovým strojkem a ve vsi kostel sv. Václava.
Autorem projektu cisterciáckého konventu z roku 1710 je Jan Blažej Santini, který staví pod vedením nejvýznamnějšího plaského opata Evžena Tyttla. V té době vznikají fresky od Antonína Pinka a Františka Kramolína nebo sousoší sv. Luitgardy, cisterciácké řeholnice, od Matyáše Bernarda Brauna, které vzniká roku 1710 pro Karlův most v Praze. Na Santiniho práci pak navazuje architekt Kilián Ignác Dientzehofer.
A přichází zmar. Josef II. 9. listopadu 1785 klášter Plasy ruší.
V letech 1812-1848 vstupuje na politickou scénu kancléř Klement Metternich. V těchto letech se stal majitelem Plas. Upravuje prelaturu na zámeček a z kostela sv. Václava se stává rodinná hrobka. Plasy zůstávají rodovým majetkem až do roku 1945.
Značně zchátralý klášter v posledních letech prochází rozsáhlou opravou. Interiéry jsou krásné, ale budovy zvenčí působí skličujícím dojmem.
Do prvního patra vstupujeme širokým schodištěm s krásným zelenozlatým zábradlím. Z okružní chodby, tzv. ambitu, zdobeného mnoha freskami, vstupujeme do jednotlivých místností, a to do zimního i letního refektáře či meditační kaple sv. Bernarda se stropní freskou Prosba apoštolů k Ježíšovi o motlitbu. Freska je vyústěním osmicípé hvězdy, Santiniho symboliky. Míjíme unikátní schodiště oválného tvaru, bez jediné podpory, s freskou Archanděla Gabriela jak zavrhuje ďábla. Vstupujeme do 27 metrů vysoké kapitulní síně, opět s freskou v kopuli zobrazující život mnichů. Síň má zvláštní akustiku. Navštívíme místnost knihovny, s původní podlahou a vyřezávanými skříněmi, kancelář opata, čítárnu, nemocnici, lékárnu vybavenou inventářem z dob První republiky a druhou lékárnu se secesním nábytkem a prevéty.
Kostel zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie, postaven ve tvaru křesťanského kříže a na základech původní románské kaple, nacházíme mimo objekt konventu. Hlavní oltář Panny Marie je od Karla Škréty, před oltářem je sedm náhrobků místních opatů. Postranní levý oltář je zasvěcen sv. Bernardovi od Matyáše Bernarda Brauna. Je zde i rakev s ostatky sv. Antonína.
Bylo to krásné i prohlídka technické památky a to pervétu s první kanalizací a hlavně pilotní základy pod klášterem ukryté ve vodě, jejíž stálou hladinu hlídají vodní zrcadla.
Na poloviční cestě mezi Rakovníkem a Karlovými Vary je krásný zámek Chýše, který se stal naší druhou zastávkou. Prošel dlouholetým historickým vývojem. Od původního hradu, někdy z let 1169 byli nejznámějšími majiteli Orovicové a Burian z Grabštejna. Za vlády Jagellonců dostávají tamní majitelé povolení přestavby na jednopatrový zámek, který v roce 1566 převádí sňatkem, dcera Anna, do majetku Lobkoviců. Přistavují další patro a vzniká renesanční sídlo. Od roku 1578 po dobu 120 let se zámek mění v barokním duchu. V této době přichází na zámek Lažanští. O rodokmenu, jejich postaveni v Čechách, potažmo v Rakousku-Uhersku, o interiéru i vnější podobě se rozepisovat nechci. Ať každý návštěvník se seznámí při osobní návštěvě.
Po roce 1945 je zámek nabídnut „vlastníkem“ Československým státem, různým institucím k používání. A výsledek? Zámek chátrá, až se z něho stala ruina určená k demolici.
V roce 1996 si Marcela a Vladimír Lažanští z Děčína snad plní sny o pokračování rodinné tradice, či o bydlení na zámku, co já vím? Kupují tyto ruiny a postupně vytváří nádheru nejen ze zámku, ale i parku.
Kdokoli zámek Chýše navštíví a není v jeho mysli ani špetka závisti a zároveň ví, co dá práce a starostí něco vybudovat, hluboce se sklání. To jsme v duchu učinili i my, studenti Třetího věku při Městské knihovně v Lounech.
studentka Alena Hlavatá