Zlonice byly 2. května cílem našeho putování s českopisem. Jedná se o městys asi sedm kilometrů severně od Slaného. Nejvíce obyvatel měly v roce 1921, a to 2.684. V roce 2011 to bylo asi 1.299. Škoda, že městečka, která nejsou v bezprostřední blízkosti Prahy, působí trochu „zašlou slávou“ – alespoň na mě. Hodně lidí za prací dojíždí, městečko určitě trpí téměř neexistencí pracovních příležitostí.

V městysi jsou dvě muzea – Železniční muzeum a Muzeum Antonína Dvořáka, které jsme navštívily.

Muzeum je umístěno v budově bývalého barokního špitálu – starobince, který pro své staré zaměstnance vybudovali Kinští. Budova během války sloužila jako sběrna papíru, chátrala a před jejím stržením byla zachráněna nadšenci, kteří se sdružovali ve Vlastivědném kroužku Zlonic a muzeum bylo otevřeno v roce 1956.

Antonín Dvořák se narodil v roce 1841 v Nelahozevsi. Ve Zlonicích měl strýčka, u kterého se měl naučit německy. Žil zde v letech 1853-1856 ujal se ho místní učitel a varhaník Antonín Liehman, který odhalil jeho mimořádný hudební talent. Antonín Dvořák hrál na housle, klavír a varhany. Zamiloval se do dcery Liehmana Terinky. Na příkaz svého otce se vyučil řezníkem a po vyučení v šestnácti letech odešel do Prahy studovat varhanickou školu. Zároveň hrál na violu v orchestru Prozatímního divadla pod vedením Bedřicha Smetany. Pro Terinku rodiče našli bohatého ženicha, první láska Dvořáka tedy nebyla šťastná. Do Zlonic dále Dvořák jezdil na prázdniny. V Praze dával Dvořák hodiny, zamiloval se do Josefíny Čermákové, která ho odmítla a v roce1873 si vzal její mladší sestru Annu, se kterou měl 9 dětí. První tři zemřely. Dvořák pod tímto vlivem složil Stabat mater. Josefína si vzala hraběte Kounice. První symfonie, kterou Dvořák složil ve svých 21 letech, se jmenuje Zlonické zvony. Antonín Dvořák zemřel v Praze v roce 1904 a je pohřben na Vyšehradě.

 

Po prohlídce barokního špitálu jsme ještě navštívily „varhaníkovnu“, budovu, ve které bydlívali varhaníci. Ta je zařízena dobovým nábytkem a jedna její místnost je věnována Eduardu Ingrišovi, skladateli, varhaníkovi, dirigentovi a cestovateli, který nás všechny okouzlil jak zjevem, tak dobrodružným životem. Z vlasti emigroval v roce 1947 do Brazílie, Peru. Na voru Kantuta přeplul Tichý oceán. Seznámil se s Norem Thorem Heyerdahlem, setkal se s Hanzelkou a Zikmundem. Napsal šedesát operet. Byl autorem mnoha písní, z nichž nejznámější je Teskně hučí Niagara (1931).

V roce 1962 se z Peru přestěhoval do USA, kde se oženil a usadil. Jeho žena Nina pocházela z Brna a s rodiči utekla z Československa již v květnu roku 1945. V roce 1991 zemřel ve věku 86 let. Urna s jeho ostatky byla uložena v rodných Zlonicích. Byla to právě jeho žena paní Nina Ingrišová, která obrovský archív svého manžela věnovala po jeho smrti do České republiky. Mnoho rekvizit věnoval i do Zlonického muzea.

Dále prohlídka Zlonic pokračovala barokním kostelem Nanebevzetí Panny Marie (dokončeném v roce 1744) a barokní farou (1751-1753), postavenou K. I. Dientzenhoferem. Bohužel obojí jsme viděly jen zvenčí a evidentně obě památky moc „nežijí“. Jen filmaři občas využijí fotogeničnosti místní farní zahrady (např. filmy Želary, Rebelové) Za kostelem stojí bývalý zámek, ve kterém jsou dnes obecní byty. Místní panstvo se po požáru zámku odstěhovalo do Budenic.

Poslední zlonická zastávka patřila židovskému hřbitovu. Židé byli ve Zlonicích od 16. století, měli svou školu i hřbitov. V roce 1870 byla zrušena židovská obec Zlonice. Židé, bydlící ve Zlonicích, dále příslušeli do obce slánské. Nejznámější ve Zlonicích byla rodina Tanzerovi, kteří měli koželužnu a před Němci uprchli do Anglie. Třináct Židů zahynulo v koncentračních táborech. V roce 1950 byl židovský hřbitov ve Zlonicích zrušen.

 

Po rozloučení s příjemnou průvodkyní ze slánského infocentra jsme zamířily zpět do Loun. Cestou domů jsme udělaly dvě zastávky.

První u poutního kostela sv. Isidora Madridského v Budeničkách. Ten nechala postavit jedna z poněkud záhadných postav v historii regionu, hejtman slánského kraje Matěj Ondřej Hartman z Klarštejna, o němž příliš mnoho nevíme. Snad jen to, že byl spřízněn s rodem Valdštejnů, z nějž pocházel známý vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Hartman z Klarštejna nechal nejprve v roce 1673 přibližně uprostřed cesty mezi Zlonicemi a tvrzí v Budeničkách postavit kamenný pilíř s plastikou sv. Isidora a pak u něj dal v letech 1680–1682 vybudovat poutní kostel. Jeho architekta neznáme, ale podle určitých podobností s křížovnickým kostelem sv. Františka v Praze se uvažuje o možném autorství Jeana Baptisty Matheye. Na jeho průčelí jsou sochy sv. Ondřeje a sv. Pavla, pravděpodobně od Jana Jiřího Bendla, významného sochaře raného baroka u nás. Ten je také autorem dřevěné plastiky sv. Isidora Madridského, jejíž originál je dnes umístěn v Národní galerii v Praze. Nájezdy zlodějů, bohužel, ochudily interiér kostela o několik obrazů, zvon a posléze i o kamennou sochu sv. Isidora, kterou zloději z pilíře brutálně odlomili. Za kostelem je klasicistní rodinná hrobka Kinských postavená v letech 1837–1842 podle návrhu architekta Heinricha Kocha. Dvě postavy před vchodem do hrobky představují alegorii Slávy a Truchlícího anděla.

Druhá zastávka následovala na cestě mezi Vraným a Perucí, kde je od roku 1913 pomník ke stému výročí přehlídky vítězných armád a setkání tří velitelů – rakouského císaře Františka I., ruského cara Alexandra I. a pruského krále Bedřicha Viléma III.

 

studentka Hana Dvořáková

 

Fotogalerie