Vážení přátelé, ano. Ani jsme se nenadáli a je to tady, 30. listopad 2017 a s ním plánovaná exkurze do Židovského města v Praze. Ze stanice metra Staroměstská se vyrojilo sedmnáct zvědavců prahnoucích po poznání. A jak jinak, i tentokrát nás naše průvodkyně paní profesorka Feldösová nezklamala.

Protože nám zbývalo ještě trochu času, shromáždili jsme se před průčelím budovy Filosofické fakulty; na ní je umístěna posmrtná maska Jana Palacha od akademického sochaře Olbrama Zoubka.

Z místa, kde jsme stáli, je přes řeku pěkný výhled na Pražský hrad, byť i často přerušovaný projíždějícími tramvajemi. Nu co dělat, i vlas má stín.

Paní profesorka pohovořila o Rudolfinu, známé stavbě autorů Josefa Schulze a Josefa Zítka.

Poté jsme vyrazili směrem do Maiselovy ulice. V parčíku poblíž Staronové synagogy lze spatřit bronzovou sochu proroka Mojžíše od sochaře Františka Bílka, jehož vilu jsme viděli na Hradčanech při naší první výpravě. Prostě, svět je malý. V ulici se nachází turistům nepřístupná budova Židovské radnice. Hodiny na ní umístěné jdou „obráceně“, však se hebrejština přece čte zprava doleva. Výstavná budova na druhé straně ulice se může pochlubit svými nájemníky. Svého času v ní pobýval Oldřich Nový a nyní zde žije Marek Eben. Nezvonili jsme, ostatně všude bylo zhasnuto, stejně nejspíš nebyli doma.

Aspoň jsme tak měli víc času na objevování Židovského města. Jedná se o nejzachovalejší celek židovských památek v Evropě, a to i přes to, že koncem 80. let 19. století bylo asanováno. Přežilo jen několik málo budov: radnice, šest synagog a také starý hřbitov. Kdo z vás by chtěl vidět, jak vypadalo město původně, nechť navštíví Muzeum hlavního města Prahy, kde je umístěn známý Langweilův papírový model.

Lounští mohou být tak trochu pyšní na autora zmíněného modelu. Narodilť se on v pondělí 13. června roku 1791 v Postoloprtech.

S památkami Židovského města nás seznamoval průvodce – domorodec. Nutno říci, že fundovaně.

Nejprve přišla na řadu Maiselova synagoga. Jejím mecenášem nebyl nikdo jiný než obchodník a bankéř Mordechaj Maisel. Ten kromě této synagogy financoval stavbu Vysoké synagogy, Židovské radnice, nemocnice a tří studoven. Na jeho náklady bylo provedeno něco na tu dobu neslýchaného, vydláždění hlavních místních ulic. Byl to on, na jehož pozvání zavítal do Prahy slovutný rabbi Jehuda Löw ben Becalel, stvořitel Golema.

Mordechaj Maisel měl coby bankéř tu nejhonosnější klientelu. Dokonce se stal „dvorním Židem“ císaře Rudolfa II. Nikdo z nás nepochybuje proč, že? Po smrti bezdětného Mordechaje (roku 1601) se císař rozhodl, nejspíš ze zoufalství nad skonem bankéře, celé jeho jmění zkonfiskovat. To se odhadovalo na půl milionu zlatých.

Následovala návštěva druhé nejstarší, Pinkasovy synagogy, která byla původně soukromou modlitebnou. Nyní slouží jako památník více než 80 tisíc českých Židů zavražděných v průběhu druhé světové války. Stěny popsané jmény obětí hovoří za vše.

Odtud jsme přešli na Starý židovský hřbitov, kde je uloženo okolo 40 tisíc ostatků rituálně pohřbených Židů. Zachovalo se 12 tisíc náhrobních kamenů (nejstarší pochází z roku 1439). Na mnohých náhrobcích možno spatřit malé kamínky, pod kterými jsou na papírcích vyjádřena přání a prosby některých návštěvníků, toužících po jejich splnění. Samozřejmě, že nejvíc se škemrá na náhrobku nebohého rabbi Löwa.

Po odchodu ze hřbitova nás čekala Klausová raně barokní synagoga. Prosím neplést název se jménem světoznámého politika. Zde lze poznat židovské svátky a základní texty judaismu, Tóru a Talmud, včetně náčiní a ozdob, které hrají významnou roli při bohoslužebném zacházení s Tórou.

Jako předposlední nás čekala nejstarší a rozhodně nejznámější Staronová synagoga. Legenda praví, že základní kameny sem přenesli andělé ze Šalamounova chrámu v Jeruzalémě, ovšem pod podmínkou, že až bude po příchodu Mesiáše vybudován Chrám, vrátí se kameny zpět. Synagoga byla vystavěna na sklonku 13. století ve stylu cisterciácké gotiky. Po protestu židovské obce bylo plánované křížové zaklenutí stropu rozšířeno o páté rameno.

Na půdě synagogy údajně odpočívá Golem. Spisovatel Franz Kafka se jej tam prý jednou v noci pokoušel najít. Bezúspěšně. Když jsem uviděl ten poměrně snadný přístup na půdu synagogy, počal jsem laškovat s myšlenkou, že se o to pokusím také, vždyť kdo by se nechtěl stát slavným!

Ke Golemovi se ovšem váže ještě jedna pověst, kdo jej nalezne, do roka zemře. To stojí za zamyšlení, a tak jsem se z vrozené skromnosti rozhodl přenechat slávu jiným.

Nakonec jsme navštívili pátou, v naší cestě poslední, Španělskou synagogu. Název nelže, je skutečně vystavěna a vyzdobena v maurském slohu. Jako v jediné zde můžeme spatřit varhany. V současné době se tu nachází expozice Židovského muzea, která představuje historii Židů v českých zemích po josefínských reformách. Má zde být uloženo na šest tisíc exponátů.

Tolik k Židovskému městu.

Na závěr nás paní profesorka krátce seznámila na stejnojmenném náměstí s osobností Franze Kafky. Bohužel jeho rodný dům s pamětní deskou je v současné době pod lešením. Snad to není nadlouho, čemuž nasvědčuje to, že během jejího výkladu nás co chvíli nutili neúnavní stavbaři přesouvat se z místa na místo.

A tady naše vydařená výprava končila.

Abych nezapomněl, ještě musím zmínit počasí. Tak tedy: výška, tlak, teplota, rosný bod – vše v normě. Možná ten rosný bod zpočátku trošku zlobil, ale opravdu jen trošku.

 

Vlastimil Doubrava, student 5. ročníku